V kontextu Shakespearovy dramatické tvorby se Večer tříkrálový jeví jako komedie středního období, která v mnohém ohledu navazuje na Shakespearovy rané hry, ale zároveň předjímá témata, motivy a obrazy her pozdních. Na první pohled jsou například zřejmé podobnosti Večera tříkrálového s komedií Marná lásky snaha. Oliviino rozhodnutí stranit se po sedm dlouhých let okolního světa a truchlit za zemřelého bratra je stejně idealistické a utopické jako slib navarského krále a jeho tří společníků žít po tři roky v askezi a věnovat se umění a vědám.

Nádhernou scénu trojnásobného odposlouchávání v Marné lásky snaze je možné vidět jako předobraz daleko slavnější scény z Večera tříkrálového, v níž Malvolio, puritánský nepřítel svátečního času, čte domnělý Oliviin dopis, zatímco pan Tobiáš, pan Ondřej a Fabián ho sledují a podobně jako navarští pánové bohatě komentují to, co vidí.

Motiv dvojčat Sebastiana a Violy může připomenout, že Shakespeare byl otcem dvojčat Hamneta a Judity, ještě podstatnější však je, že s obrazem dvojčete či dvojníka pracoval již v rané Komedii plné omylů a že motiv zaměněné identity je přítomný již v antické hře Menaechmi. Velmi pozoruhodným poutem mezi Komedií omylů a Večerem tříkrálovým je i téma šílenství, které má v obou hrách komickou i vážnou polohu.

Viola převlečená za Cesaria připomene Rosalindu převlečenou za Ganyméda v komedii Jak se vám líbí či Porcii převlečenou za Baltazara v Kupci benátském a veselicová atmosféra bláznivého, podivně vyšinutého světa je zase variací středoletního třeštění ve Snu noci svatojánské.

Zároveň Večer tříkrálový předjímá atmosféru pozdních romancí či romantických tragikomedií. Obraz moře jako ničivého i životadárného živlu spojuje Večer tříkrálový především s Periklem (Viola se domněle utopí v moři stejně jako Thaisa a stejně jako ona je z moře znovuzrozená), částečně i s Cymbelínem, Zimní pohádkou a Bouří. Ve Večeru tříkrálovém se zkrátka Shakespeare ohlíží zpět na své dřívější komedie a zároveň se dívá dopředu k romancím.

Stejně podvojné a shakespearovsky mnohoznačné jsou i čas a místo děje Večera tříkrálového. Název hry může, ale také nemusí znamenat, že se její děj odehrává v zimě. Pan Tobiáš sice jednou dvanáctou noc zmíní v kratičkém popěvku, je však jako vždy opilý a jeho popěvek je s největší pravděpodobností nepřesnou citací nějaké blíže neurčené vánoční koledy. Když však Olivie řekne "On se nám dočista zbláznil" (v originále "Why, this is very midsummer madness"), připomene bláznění středoletní noci a šestý leden, dvanáctá noc vánoční, se prolne se středoletním časem. Ve Večeru tříkrálovém platí zimní i letní čas zároveň.

Podobně dvojznačné je i místo hry. Ilýrie odpovídá přibližně dnešní severní Albánii či Kosovu a v Shakespearově době to byl jeden z městských států podřízených Benátské republice. Ilyrové měli v antice i v renesanční době pověst nebezpečných pirátů - Shakespearův Antonio nepochybně vychází této představě vstříc. Uspořádání Oliviiny domácnosti i její obyvatelé zároveň připomínají typický alžbětinský šlechtický dům a alžbětinské reálie prosvítají exotickým prostředím Večera tříkrálového ještě výrazněji, než je tomu v Marné lásky snaze, Jak se vám líbí či Snu noci svojánské. Snad nejpodstatnější však je, že Ilýrie, ještě víc než aténský les Snu noci svatojánské či ardenský les v komedii Jak se vám líbí, představuje krajinu duše, prostor Shakespearovy básnické imaginace, v němž věci nejsou tím, čím se zdají být, a v němž se realita prolíná s iluzí a skutečnost se snem.

Večer tříkrálový je nepochybně jednou z nejkrásnějších Shakespearových komedií lásky, kterým se často říká komedie sváteční či karnevalová. Orsino miluje Olivii. Pan Ondřej miluje Olivii. Malvolio miluje Olivii. Sebastian miluje Olivii. Skoro každý v této komedii miluje Olivii. Olivie je bezkonkurenčně nejmilovanější osobou celé hry. Každý ze zmíněných pánů ji miluje jiným druhem lásky, ale milují ji všichni. Až na jednoho. Ale ten jeden, který Olivii nemiluje, je zároveň ten jediný, kterého Olivie miluje.

Nedosti na tom. Ten jeden, kterého Olivie miluje, není ten jeden, ale ta jedna. Cesario, do něhož se Olivie zamiluje, není Cesario, ale Viola převlečená za Cesaria.

Ale ani to Shakespearovi nestačí, neboť je tu třetí háček. Ten jeden totiž není jeden jenom proto, že je ta jedna, ale ten jeden také není jeden, protože jsou dva.Viola má bratra Sebastiana. Jsou to dvojčata k nerozeznání, každý si je pořád plete. Orsino to řekne za všechny:

Jedna tvář, jeden hlas a jeden šat.
A přece vidím dva – optický klam,
jenž je i není.

Ve Večeru tříkrálovém všechno je a není. Viola je i není Cesario. Cesario je i není Sebastian. Láska je i není láska.
Miluje Orsino opravdu Olivii, anebo miluje lásku? Není zamilovaný do své vlastní zamilovanosti?
I láska Olivie k Cesariovi je iluzí, neboť Cesario není Cesario, ale Viola. Iluzí, dokonce dvojnásobnou, je i laska Olivie k Sebastianovi, neboť Olivie ho pokládá za Cesaria, který není Cesario, a tak dále.
Každá láska v této hře je iluzí a přeludem. Orsino opět nemluví jen za sebe, když říká:

Jsi, lásko, chtivá, lačná jako moře,
co všechno pozře. Cokoli však pojmeš,
ať by to bylo cenné navýsost,
proměníš ihned v pouhopouhé nic.
Z tolika přeludů je živa láska,
že sama je svým vlastním přeludem.

Myslím, že v této přeludovosti, v tomto mámivém zrcadlení všeho ve všem, je klíč k významu Večera tříkrálového. A jaký to všechno má smysl? I na to dal nejlepší odpověď sám Shakespeare, když ve Snu noci svatojánské vložil Hipolytě do úst tato slova:

Ten příběh sám a každý detail v něm,
i proměny, jež dosvědčují všichni,
to není jenom pustá fantazie.
Pořád víc mi to nějak dává smysl,
byť nevšední zdá se, a výjimečný.

Martin Hilský

 

 

Překlad
Režie
Dramaturgie
Scéna
Kostýmy
Hudba
Choreografie


Šašek
Olivie
Viola
Marie
Orsino
Sebastian
Antonio
Tobiáš Říhal
Ondřej, Třasořitka
Fabián
Malvolio
Curio
Valentin
Kapitán, Kněz, Sluha


Inspice
Asistentka režie
Mediální servis a PR