William Shakespeare - Hamlet

Inscenace Lucie Bělohradské

Překlad: Martin Hilský
Režie: Lucie Bělohradská
Dramaturgie: Kristina Žantovská
Scéna: Ondřej Nekvasil
Kostýmy: Zuzana Ježková
Hudba: Vratislav Šrámek

Osoby a obsazení:
Hamlet: Jiří Langmajer
Claudius: Martin Stropnický, Jan Vlasák
Gertruda: Hana Maciuchová, Eva Salzmannová
Polonius: Vladislav Beneš, Miloš Kopečný
Ofélie: Petra Špalková
Laertes: Jan Teplý ml.
Horacio: Robert Jašków
Rosencrantz: Jiří Hána
Guildenstern: Tomáš Pavelka
Hrobník: Jan Skopeček
Duch a 1. herec: Bořivoj Navrátil, Miloslav Mejzlík
Osrik a Reynaldo: Hanuš Bor
Marcellus, Kněz, Posel: Jiří Racek, Petr Lněnička
Herečka: Kristýna Frejová

Asistent režie: SKUTR - Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský
Pohybová spolupráce a šerm: Karel Basák
Inspice: Milan Školník, Václav Bláha
Produkce: Veronika Tupáčková
Garderoba: Radka Šedová, Josef Bárta
Tisková mluvčí a PR: Magdalena Bičíková
mediální servis: Pavlína Fechterová

Premiéra: 27. června 2003, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu

Program, aktuality, tisková informace, fotogalerie, předplatné: www.shakespeare.cz

kontakt pro média: Magdalena Bičíková, magdalena.bicikova@divadlo.cz , 606 737 604
Pavlína Fechterová, pavlina.fechterova@ecn.cz

pořadatelé:

AGENTURA SCHOK spol. s r.o.
Anenské náměstí 948/2
110 00 Praha 1
Tel./fax: 222 220 183

e-mail: schok@shakespeare.cz
vstupenky: vstupenky@shakespeare.cz
informace a hromadné objednávky - tel: 222 220 183

"Být, nebo nebýt - to je otázka:
je důstojnější zapřít se a snášet
surovost osudu a jeho rány,
anebo se vzepřít moři trápení
a skoncovat to navždy? Zemřít, spát -
a je to. Spát - a navždy ukončit
úzkost a věčné útrapy a strázně,
co údělem jsou těla - co si můžem
přát víc, po čem toužit? - Zemřít, spát -
spát, možná snít -, a právě v tom je zrada.
Až ztichne vřava pozemského bytí,
ve spánku smrti můžeme mít sny -
to proto váháme a snášíme
tu dlouhou bídu, jíž se říká život."

Hamlet v překladu M. Hilského

Letní shakespearovské slavnosti proběhnou letos ve znamení HAMLETA - od 27. července do 13. září na Pražském hradě zavládne vedle KRÁLE LEARA s Janem Třískou i princ dánský v podání Jiřího Langmajera. Novinku letošního sedmého ročníku Slavností nastudovala režisérka Lucie Bělohradská, v roli Claudia, Hamletova strýce uvidíme Martina Stropnického (alternuje Jan Vlasák).
Překlad je opět dílem stálého spolupracovníka Slavností, profesora Martina Hilského.

Svou verzi HAMLETA přiveze do Prahy TNT Theatre Britain v režii Paula Stebbingse. Hostovat zde bude také Středočeské divadlo v Kladně s komedií JAK SE VÁM LÍBÍ (r. Karel Kříž) a osobitou verzí slavného příběhu lásky ROMEO A JULIE (r. Petr Svojtka).

Shakespearovská představení uváděná pod širým nebem v autentických kulisách pražského, brněnského i bratislavského hradu pořádá opět Agentura Schok v čele s uměleckým ředitelem Alexejem Pyškem a výkonným producentem Michalem Rychlým.

Hlavním partnerem Slavností je už čtvrtým rokem finanční skupina PPF, která jim poskytuje nejen finanční prostředky, ale i vlastní nápady a iniciativu, jimiž rozšiřuje dosah celé akce a zvyšuje její prestiž. "Loňský úspěch i letošní program jasně potvrzují, že Slavnosti patří mezi nejvýraznější kulturní události nejvyšší kvality v České republice," říká šéf marketingu a komunikace PPF Ivan Lackovič, který oceňuje fakt, že i letos figurují v obsazení divadelní hvězdy první velikosti, držitelé takřka všech významných tuzemských divadelních den. "Jan Tříska získal za výkon v Learovi Cenu Divadelních novin i Cenu Alfréda Radoka, Martin Stropnický má Cenu Thálie, o níž právě s Třískou svedl velmi napínavý souboj. V excelentní formě se nachází i Jiří Langmajer, Petra Špalková - oba rovněž majitelé Ceny Thálie - a další protagonisté, jejichž jména jsou zárukou kvalitního divadla."

Ofélii ztělesní Petra Špalková, Hamletovu matku, královnu Gertrudu alternují Hana Maciuchová a Eva Salzmannová, jako Laeres vystoupí Jan Teplý ml..

Za pozornost i velkorysá výprava Hamleta, která je největší a nejsložitější v celé historii Slavností: ze starobylých hradních zdí Praze a Brně "vyroste" několikapatrová konstrukce ze skla a kovu, v níž se příběh prince dánského odehraje.
Stejně jako v roce 2002, také nyní budou obě klíčové inscenace k vidění nejen v Praze a Brně, ale i v Bratislavě. K tradičním scénám přibyla ještě Plzeň, kde bude týden uváděn Král Lear.

Patrně největší raritou však by mělo být předvedení Krále Leara v úchvatných kulisách Spišského hradu: protože k hradu nevede silnice, aktéři i publikum tam pocestují v přistavených terénních autech. Výpravu naloží a odveze vojenská technika - jiné vozy by cestu kamenitým terénem nezvládly.

Osoby - scéna - obsazení

Loňský úspěch Krále Leara postavil organizátory před nelehký úkol: udržet vysoko nastavenou laťku. "Pro Hamleta jsme se rozhodli ze několika důvodů," říká umělecký ředitel Slavností Alexej Pyško. "Především je to výtečná, ne náhodou asi nejváženější Shakespearova hra. Po Learovi už také víme, že publikum neodmítá přijít do letního amfiteátru na tragédii - pokud ví, že jde na kvalitu a dobré herce. Tím nejpádnějším důvodem byla ale životní forma Jirky Langmajera, který se právě teď ocitá na jednom ze svých hereckých vrcholů."

Také Jiří Langmajer, loni excelující jako zavržený Edgar po boku Jana Třísky, vidí Hamleta jako osudový mezník ve své dosavadní kariéře. "Jestli se mi Hamlet povede, tak mám velkou šanci konečně se dostat mezi ´velký kluky´," říká Jiří Langmajer. "Od mých sedmadvaceti do mých sedmatřiceti - což mi bude těsně před premiérou Hamleta - je pro mě tahle role vyvrcholením mého divadelního snažení. Doufám, že s Hamletem by se mi mohly otevřít dveře do nějaké další komnaty - to ale ví s jistotou asi jen pánbuh... Nabídku na tuhle roli beru jako výraz velké důvěry a dělám maximum, abych nikoho nezklamal."
"Jirka je při práci jako divoký kůň," říká o hlavním představiteli režisérka Lucie Bělohradská. "Má rád stádo, rád běží v jeho čele. Má v sobě permanentní netrpělivost závodního koně před startem. Rád táhne závod, rád vítězí. Pokaždé běží na doraz svých sil. Když se člověk udrží v sedle - a to je pěkná dřina - a pustí ho až v cílové rovince, může s ním zažít úžasný závod. Takový, co se z něj až dodatečně malinko zatočí hlava."

Se svým "nejlepším koněm" si Lucie Bělohradská nyní troufla na svou první shakespearovskou režii. "Hamleta s Jirkou Langmajerem vidím jako drama nespokojence - člověka, kterému je těžko na světě," řekla režisérka, v jejímž pojetí by měl princ hledat odpověď na základní otázku "zda být či nebýt v současném světě". "Zajímá nás drama vztahů, komorní příběh dvou mocnářských rodin žijících v jednom domě, vzájemně propletených profesně i osobně. Zločin tu plodí zločin, tragédie tragédii. Všichni se vzájemně vyvraždí. Inu, Shakespeare."

Režijnímu ztvárnění odpovídá i nově řešená scéna architekta Ondřeje Nekvasila. Ten navrhl pro příběh rodiny Hamleta a Polonia moderní skleněný dům, vyrůstající z původní kamenné stěny. "Se scénografem Ondřejem Nekvasilem jsme se shodli, že prostor Purkrabství je už ve své autentické podobě obehrán a vyčerpán," vysvětluje Lucie Bělohradská. "Věděli jsme, že v ´přírodním´ stylu, završeném loni Králem Learem, pokračovat nechceme. Z původní hradní zdi proto vyrůstá vzdušná konstrukce ze skla a železa: kamenný čas minulosti - ve hře zkoncentrovaný v postavě Hamletova mrtvého otce - se tak stává základnou pro neromantickou současnost, jak ji zažívá princ i jeho okolí."

Průhledná, dvoupatrová konstrukce, která je dosud nejsložitější scénickou stavbou v celé historii Letních slavností, má ještě jednu praktickou výhodu: na herce v jejích patrech a ochozech je ze všech stran hlediště dobře vidět. Lucie Bělohradská k tomu říká: "V koncepci scény a režie proto hrají důležitou roli vertikály, které lidem umožňují hledět či stoupat vzhůru. Vertikální pojetí myslím vyhovuje nejen prostoru letní scény, ale i Shakespearově textu: vždyť i princ Hamlet se v téhle hře pohybuje mezi nebem a hrobem."

Pozoruhodnou součástí výtvarné koncepce jsou i kostýmy Zuzany Ježkové inspirované střízlivými oděvy filmu Matrix. Zuzana Ježková vycházela spíš z charakterů postav než konkrétní historické epochy - oblek Polonia je tak pojat v lehce napoleonském duchu, šaty Ofélie jsou naopak mírně provokativní, ale i secesně elegancí. Kostým Hamleta navíc ovlivnila i osobnost hlavního představitele. "Jirka Langmajer nesnáší zbytečný kus oděvu," říká Zuzana Ježková, "míním to samozřejmě tak, že přijde s naprosto přesnou představou, co Hamlet musí mít a co už ne."

Zatímco s Jiřím Langmajerem spolupracuje Lucie Bělohradská pravidelně v divadle i v televizi, Martin Stropnický hrál pod jejím vedením pouze jednou. Ještě jako režisérčin spolužák z DAMU se Martin objevil v titulní roli Luciina slavného absolventského představení Ves Stěpančikovo, nastudovaném v roce 1980 podle Dostojevského předlohy. "Na nabídce hrát Claudia v Letních shakespearovských slavnostech mě zaujalo všechno: hra, postava, akce samotná i možnost opět pracovat s Lucií Bělohradskou," řekl nedávný držitel Ceny Thálie a nový umělecký šéf Divadla Na Vinohradech Martin Stropnický.

"Pokud přistoupíme na heslovité a tedy nutně zjednodušující charakteristiky, tak Claudius je samozřejmě ´padouch´ - člověk, který zavraždí svého krále a zároveň bratra, aby si vzápětí vzal jeho ženu a usedl s ní na trůn," řekl o své postavě Martin Stropnický. "Ne náhodou bývalo inscenačním zvykem ´korunovat´ tuhle figuru červenou parukou. Když ďábel, tak rudý... Diváci tak okamžitě viděli, s kým mají tu čest. Ale trochu vážněji: Claudius se pro uskutečnění svých ambicí dopustil vraždy a tím vstoupil na velmi tenký, neúprosně tající led. Pohybuje se po něm ovšem s nemalou dávkou obratnosti a vynalézavosti. Ví velice dobře, čeho se dopustil, ale přesto - nebo právě proto - vystupuje navenek jako obratný řečník a manipulátor. Svoje okolí chytá do sítí působivých prohlášení a pastí, s cílem vnutit mu svou verzi událostí. To se mu také dlouho daří. Protivník, na kterém nakonec Claudius ztroskotá, je v podstatě jediný - protagonista celého příběhu, tedy Hamlet."

Jak tedy nakonec tuto nejednoznačnou postavu Martin Stropnický pojal? "Mám pocit, že při výkladu Claudia se poměrně často vychází z replik ústřední postavy, tedy z toho, jak Claudia charakterizuje Hamlet. S Lucií se pokoušíme jít trochu jiným směrem. Claudius není jen zákeřný, mocichtivý a poživačný chlapík s výraznou - a často silně eroticky interpretovanou - vazbou na Gertrudu. Je to schopný, razantní a charismatický vladař. Jeho vztah s královnou je silný, opravdový a složitý. Výrazně ovlivňuje jeho jednání a dal by se interpretovat vlastně jako Claudiovo ´slabé místo´. V extrémních situacích je Claudius schopen nepovrchní sebereflexe nikoli nepodobné té Hamletově. Tragický antihrdina Claudius zjišťuje, že před svou vinou nemůže uniknout. Že totiž odpuštění nelze žádat a tím méně získat tehdy, kdy nejsme ochotni přestat těžit z výhod, které nám náš přečin přinesl. Mám za to, že nejbližších pár set let bude toto téma, bohužel, nejspíš vysoce aktuální."

"Postava Claudia patří určitě k nejzajímavějším figurám celé hry," potvrzuje překladatel Martin Hilský. "Také on - stejně jako Hamlet - dělá vše proto, aby přesvědčil svět o své pravdě a svém příběhu. Jeho monology jsou srovnatelné s nejlepšími promluvami Hamleta, jehož je Claudius stínem i aktivním protihráčem. Mezi oběma existuje mocné, negativní pouto, projevující se jak v jejich konání, tak jejich řeči, která občas zní jako dva různé hlasy téže písně."

Jak dále upozorňuje Martin Hilský, výjimečný je i vztah Claudia a královny Gertrudy, který dává hlavním figurám další rozměr: "Claudius a Gertruda jsou spolu jako manželé opravdu šťastni, což je v Shakespearových hrách úkaz spíše výjimečný: navzdory všem a všemu se tihle dva mají nejspíš doopravdy rádi. Odmítavé chování jejich syna a synovce - jediného pokračovatele královského rodu - je tudíž provokuje a zraňuje."

"Getruda je Shakespeara, Lucie Bělohradské a moje," říká o své postavě její představitelka Hana Maciuchová. "Žije v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu s duší královny, se dvěma muži, kteří ji zdecimují život."

Významnou ženskou postavou je samozřejmě i Ofélie v podání Petry Špalkové. "Ofélie není ani oběť, ani chudinka," říká Petra Špalková. "S režisérkou Lucií Bělohradskou ji vidíme spíš jako Hamletovu partnerku, jako blízkou bytost, která mu stačí citově, intelektuálně i svou vnitřní silou. Ti dva se zkrátka mají rádi. A navíc - Ofélie je do Hamleta zamilovaná. Proto jí tak ničí, když ji její přítel a spiklenec začne z ničeho nic ironizovat a odmítat. Zatímco on účtuje se životem jako muž - přes povinnost a čin - ona ho chce realizovat jako žena - přes vztah a lásku. Zjištění, že se jí to nejspíš nikdy nepodaří, i tragická smrt jejího otce, který hyne rukou jejího nejmilejšího, nakonec zahubí její duši i tělo."

Zatímco Vladislav Beneš a Miloš Kopečný alternující úlohu Polonia ztělesňují ve svém výkonu samozřejmou zkušenost, horkokrevného Laerta - Hamletova přítele, ale i Oféliina bratra a mstitele její smrti - představuje neokoukaný Jan Teplý ml.: za pozornost stojí nejen jeho energický, talentovaný projev, ale i bravurní šermířský souboj, který společně s Jiřím Langmajerem trénovali víc než tři měsíce.

Z nových tváří zaujme dále Filip Čapka, alternující Jiřího Langmajera coby Edgara v KRÁLI LEAROVI - syn herce Jiřího Čapky (který byl s Janem Třískou a Martinem Stropnickým loni nominován na Cenu Thálie) je ve stálém angažmá v Olomouci a upozornil na sebe například jako Josef K. v Zámku podle Franze Kafky (inscenaci uvedlo Národní divadlo v Brně).

V inscenaci KRÁL LEAR se nově objeví i Klára Pollertová-Trojanová jako Regan (alternuje s Jitkou Schneiderovou), jako Kordelie poprvé vystoupí Klára Sedláčková (alternuje s Barborou Seidlovou). Obě Learovy dcery hrála v loňském roce Linda Rybová, která ztělesňovala královu dceru nekrutější i nejmilejší. Letos ji však od divadla odvedly mateřské povinnosti: Martin Huba však našel v obou Klárách velmi kvalitní náhradnice. Zatímco Klára Pollertová-Trojanová, sestra kanoisty Lukáše Pollerta a manželka herce Ondřeje Trojana, je známá především z divadla Pod Palmovkou a také z českých filmů - Šteindlerova Vrať se do hrobu a brzy i Ondříčkovy černé komedie Jedna ruka netleská, Klára Sedláčková na sebe upozornila mj. v Hubově úspěšném představení Garderobiér.

Hamlet - slovo překladatele

Nikdo dodnes neví a pravděpodobně nikdy vědět nebude, kdy se Shakespearův Hamlet hrál poprvé. Jisté je jen to, že k tomu došlo v prvních letech sedmnáctého století buď v shakespearovském divadle Svět (Globe) nebo na královském dvoře. Z nejrůznějších zmínek v jiných alžbětinských hrách a jiných pramenů je zřejmé, že se tento kus těšil neobyčejné popularitě.

Neméně jisté pak je, že sotva první Hamlet na jevišti umřel, hned vstal z mrtvých. To se samozřejmě děje při každém představení každé tragédie, ale v případě prvního představení Hamleta to přece jen bylo trochu jinak. Divadelní smrt prvního Hamleta a jeho první divadelní zmrtvýchvstání předurčilo divadelní osud Shakespearovy tragédie způsobem, který nemá obdoby. Na konci prvního představení hry zvané Hamlet zkrátka cosi začalo.

Zpočátku ono "cosi" nebylo tak zřetelně patrné jako dnes. V sedmnáctém a osmnáctém století Hamlet ještě nebyl nejznámější a nejhranější Shakespearovou postavou - toto prvenství si dlouhou dobu držel Julius Caesar a Falstaff z Jindřicha IV. - Teprve romantičtí básníci začali dávat onomu "cosi" vyhraněnější tvar. "Hamlet je Shakespeare", napsal roku 1820 John Keats a Samuel Taylor Coleridge v Hamletovi poznal sám sebe. I jiní psali a psali a v Hamletovi poznávali sami sebe, až z toho byla knihovna plná knih o Hamletovi.

A herci hrající Hamleta zatím pořád umírali a pořád znovu vstávali z mrtvých. A ono hamletovské "cosi" bylo pořád větší a větší, až se jednoho dne stalo největší a z Hamleta byla hra her a tragédie tragédií, kánonický text západní civilizace.

Otázka, jednoduchá otázka, zní: " proč?" Čím vlastně Hamlet po čtyři sta let fascinuje diváky a čtenáře? V čem vlastně spočívá ono úžasné charisma Hamleta? Proč Hamlet pořád funguje jako zrcadlo, které nastavuje každé době - i té naší - její pravou tvář? Co se vlastně v Hamletovi stalo?

Na začátku hry minulost otráví jedem přítomnost i budoucnost. Claudius nalije Hamletovi, svému bratrovi a králi, do ucha smrtící jed. Princ Hamlet se o této vraždě jedem dozví od ducha svého zavražděného otce. Jed postupně prosakuje celou hrou, až do jejího tragického konce. Hamlet, jeho strýc Claudius, jeho matka Gertruda i jeho přítel a dvořan Laertes umírají na jed. Nic z toho duch Hamletova otce nepředpověděl.

Na začátku hry duch-otec vyzve syna k pomstě za vraždu jedem. Na jejím konci leží jedem zavražděný syn. Co tomu duch říká? Co říká divadlu tragické ironie, k němuž sám dal na začátku hry impuls? Proč mlčí?

Na začátku Hamleta stvořil Shakespeare otázku a do ticha za koncem jeho tragédie se vtírá ještě víc otázek, než jich bylo na začátku.

Jedinou odpovědí na hamletovské otázky jsou, zdá se, otázky samy. Otázky zrcadlí otázky a tak pořád dál. Hra napsaná v tázacím způsobu nemůže nikdy skončit, protože se znovu a znovu ptá. Jak odporovat zlu? Jaké břímě odpovědnosti unese člověk? Být, nebo nebýt? Co dělat? Jak jednat? Má smysl jednat? Jak vypovědět po pravdě svůj příběh? Jak o něm přesvědčit ostatní? Jaký je vlastně příběh Hamleta? O čem vypovídá? Jaký je jeho smysl a význam? Jen odpovědi něco ukončují. Otázky pořád začínají. Hamlet nikdy nekončí, protože pořád znovu a znovu začíná.

Martin Hilský


KDO JE KDO: TVŮRCI

Lucie Bělohradská - režie

(* 1954 v Praze)
Zkušená divadelní a televizní režisérka a autorka patří k nepřehlédnutelným stálicím ve svém oboru. Hamlet je její první shakespearovskou režií - při jeho nastudování se opírá jak o své dlouholeté zkušenosti, tak o úspěšný, lety prověřený tým v čele s Jiřím Langmajerem. Po letech se na jevišti naopak setká s Martinem Stropnickým, s nímž kdysi vytvořila svoje slavné absolventské představení - vlastní dramatizaci Dostojevského novely Ves Stěpaničkovo (cena ČLF za rok 1981).

Po maturitě začínala jako asistentka režie a elévka v chebském divadle, kde pracovala pod vedením Jana Grossmana. Vystudovala režii na DAMU (1975-80) a poté nastoupila do Divadla Na Zábradlí (1980-87). Zde působila nejprve jako asistentka Evalda Schorma, a realizovala zde i několik výrazných vlastních režií: Merci, El Campo (cena za režii), Pobřeží, Paní z námoří. Současně spolupracovala jako autorka a režisérka s Divadlem v Řeznické (Zpráva pro pána, kterému nemá kdo psát, Kdo se skrývá za zdí).

Koncem 80. let spoluzakládala Volné spojení režisérů, (1987-89), v jehož rámci režírovala např. Konec krále Filipa (Rubín). Z jejích nejúspěšnějších inscenací jmenujme např. představení Jeptiška (1988 - Disk), Vlci (1989 - Divadlo F.X. Šaldy v Liberci), Lotos na mraze (1990-91, Městská divadla pražská). V letech 1990-96 působila jako pedagožka na Alternativní a loutkové větvi na DAMU, kde se nastudovala studentská představení Láska dona Perlimplina, Androkles a lev, Hrůzy lásky u Shakespeara či Lysistrata. V téže době pracovala rovněž s Josefem Kroftou pro divadlo v Ženevě (1993 a 1994).

Koncem 90. let na sebe upozornila především několika pozoruhodnými inscenacemi v Divadle Pod Palmovkou (Slečna Julie - 1997, Caligula - 1998, Euridyka - 2001, Oidipus - 2002) a v divadle Kolowrat (Po zkoušce - 1998, Olga a ďábel - 1999). Právě zde se rozvinula její úspěšná spolupráce s hercem Jiřím Langmajerem, s nímž se sešla i na přípravě Hamleta v rámci Letních shakespearovských slavností.

Lucie Bělohradská je rovněž autorkou televizních her (Stopy ve skle, Sama uprostřed noci, Hra se smrtí), napsala televizní adaptaci Ryba ve čtyřech, režírovala TV inscenace 3x Samuel Beckett, S vyloučením veřejnosti (J. P. Sartre), Andělský smích a 3x život 3x smrt (obojí D. Fischerová), Specialita šéfkuchaře (J. Knitlová). Na kontě má rovněž režii několika zdařilých TV filmů, spadajících svým žánrem do psychologického hororu - May day (z cyklu Černí andělé I. Hejmy), Lišák (podle D. E. Lawrence) a Vrah jsi ty (J. Knitlová). Napsala povídkovou knihu Milostná vraždění (vydalo nakladatelství Paseka, 1996).


Martin Hilský - autor překladu

Prof. PhDr. Martin Hilský, anglista, překladatel, esejista a profesor anglické literatury na Univerzitě Karlově, patří k předním českým překladatelům Shakespearova díla. Své bravurní, sofistikované konstrukce Hilský vždy opírá o důkladnou znalost jazyka a dobových reálií: jeho překlady jsou tak - při vší pokoře vůči předloze - jiskřivé a moderní.

První shakespearovský překlad vytvořil Martin Hilský v roce 1984 (Sen noci svatojánské). Od té doby přeložil už více než 20 Shakespearových her. Jeho čerstvým počinem je překlad Krále Leara, pořízený pro loňské nastudování hry v rámci Letních Shakespearovských slavností. Hamleta, jehož překlad považuje prof. Hilský za obtížný především pro jeho široký jazykový rejstřík, převedl do češtiny v roce 1999.

Profesní dráha: Do roku 1965 studoval angličtinu a španělštinu na FF UK v Praze. V roce 1968 byl v konkursu vybrán na stipendijní pobyt na univerzitě v Oxfordu a jeden rok (1968-69) působil jako mladší vědecký pracovník na Linacre College. V letech 1989-98 stál v čele Ústavu anglistiky a amerikanistiky UK, nyní zde působí jako profesor.

Překlady W. Shakespeara: Sen noci svatojánské (1984), Marná lásky snaha (1987), Jak se vám líbí (1991), Zimní pohádka (1992), Perikles (1993), Zkrocení zlé ženy (1994), Cymbelín (1995), Kupec benátský (1995), Veselé paničky windsorské (1996), Othello (1997), Mnoho povyku pro nic (1997), Sonety (1997), Macbeth (1998), Antonius a Kleopatra (1998), Večer tříkrálový (1999), Hamlet (1999), Bouře (2000), Komedie omylů (2000), Jindřich IV. (2000-2001), Richard III. (2001), Král Lear (2002), Richard II. (2002), Jindřich V. (2003).

Martin Hilský je autorem monografie Současná britská próza (1992) a knižní studie angloamerické avantgardy Modernisté (1995), editorem a spoluautorem knihy esejů o americké próze Od Poea k postmodernismu (1993) a britské próze Od slavíka k papouškovi (2003). Napsal několik desítek studií a esejů o anglické a americké literatuře. Ve dvojjazyčné shakespearovské edici opatřené rozsáhlými úvodními studiemi a komentáři vydal v nakladatelství TORST Sen noci svatojánské (1996), Sonety (1997), Kupce benátského (1999) a Hamleta (2001), v nadaci Evropský literární klub (ELK) postupně vycházejí jeho překlady celého Shakespearova díla (zatím vyšlo šestnáct svazků).

Za překlad Shakespearových Sonetů (1997) obdržel Martin Hilský Jungmannovu cenu, cenu Toma Stopparda za rok 2002 udělenou Nadací Charty 77 za překlady a interpretaci Shakespearova díla a Výroční cenu za rok 2002 Nadace Českého literárního fondu za rozhlasový pořad o Sonetech Williama Shakespeara. V roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice a za jeho shakespearovské překlady jmenovala královna Alžběta II. čestným členem Řádu Britského impéria.



Skupina PPF - generální parter Slavností

patří k předním českým finančním institucím. Svůj vztah ke společnosti vyjadřuje mimo jiné aktivní podporou vybraných kulturních či charitativních projektů - rozhodujícím hlediskem je pro ni přitom trvalá hodnota projektu, kvalita a jeho obecný společenský prospěch.

To je případ i Letních shakespearovských slavností, kde finanční skupina PPF vystupuje už čtvrtým rokem jako generální partner. To znamená, že akci nejen finančně zajišťuje ale přispívá k jejímu dalšímu rozvoji vlastními nápady a iniciativami. Jejím letošním příspěvkem je výstava v Leica Gallery Prague Shakespeare ve fotografii - kolekce snímků z předchozích ročníků Slavností, jak je od roku 1990 zachytili přední čeští fotografové.

Právě špičková česká fotografie patří vedle divadla k oblastem, jimž se PPF intenzivně věnuje a o jejíž uchování a rozvoj pečuje: z vlastní iniciativy zrekonstruovala malostranský Ateliér Josefa Sudka, řadu let buduje sbírku "Fotograf v zahradě", zahrnující díla předních českých fotografů - Josefa Sudka, Františka Drtikola a dalších.

"Jde o jemné propojení movitých partnerů a kulturní akce, která má ducha," říká o spojení Slavností a PPF producent a umělecký ředitel Alexej Pyško z pořadatelské Agentury Schok. "Také v kultuře je totiž stále patrnější to, co už je dnes zcela obvyklé například ve sportu - stále víc kulturních aktivit bude moci vznikat jen za podpory soukromého podnikatelského sektoru."

"Mně se líbí, že projekty podporované PPF jsou nejen kvalitní, ale ukazují také lepší a ušlechtilejší tvář světa," říká o partnerovi Slavností Jan Tříska. "Je přece zcela zřejmé, že pokud někoho zajímá Shakespeare nebo Sudek do té míry, aby do nich investoval svoje myšlenky i peníze, pak musí mít vytříbený cit pro krásné a nepomíjivé věci. A protože Slavnosti podporují stabilně a vytrvale, řekl bych, že jsou to podobně jako já běžci na delší trať."

O PPF a dalších kulturních a charitativních projektech v její péči viz www.ppf.cz



Agentura Schok, spol. s.r.o - pořadatel

Pořadatelskou Agenturu Schok reprezentují výkonný ředitel Michal Rychlý a umělecký ředitel Alexej Pyško. Agentura Schok se zabývá organizováním kulturních, společenských a firemních akcí, produkuje konference atd. Solidní produkční zkušenosti společně s uměleckým a společenským zázemím obou ředitelů (Michal Rychlý je původně hudebník, Alexej Pyško herec) dělají z této agilní firmy ideálního organizátora akce typu Letních shakespearovských slavností, které pořádá už od roku 1998.
Významný podíl na úspěchu festivalu mají také další dva jejich producenti Dan Bartek a Evžen Hart.



KDO JE KDO: HERCI

Jiří Langmajer - Hamlet / Edgar

(* 1966 v Plzni)
Sympatický divadelní a filmový herec pochází z muzikantské rodiny, místo houslí šel však nakonec studovat herectví. Státní konzervatoř dokončil v roce 1987 a brzy svůj všestranný múzický talent prověřil v mnoha pražských kamenných divadlech, na malých scénách, ve filmu i v televizi.

Od roku 1992 se stal členem ansámblu Divadla Pod Palmovkou, kde vytvořil mnoho pozoruhodných rolí: byl neodolatelným Amadeem, básníkem a podvodníkem Peerem Gyntem i krutým a dětinským císařem Caligulou. V Broucích, evangeliu o Beatles, ztvárnil Johna Lennona.

Současně s rolí Edgara, v níž se na loňských Slavnostech zaskvěl po boku Jana Třísky v Králi Learovi, studoval i další velkou úlohu - krále Oidipa. Inscenaci režírovala právě Lucie Bělohradská, s níž Jiří Langmajer pravidelně a úspěšně spolupracuje.

Kromě příznivého ohlasu za ztvárnění Edgara v Králi Learovi získal Jiří Langmajer už několik významných hereckých cen. Za roli Emila ve filmu Návrat idiota byl nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, za hlavní úlohy v inscenacích Platonov a Život je sen byl navržen na Cenu Alfreda Radoka. Je držitelem prestižní Ceny Thálie, kterou mu udělila Herecká asociace za ztvárnění obávaného Caliguly. Z filmů dále připomeňme tituly Proč?, Copak je to za vojáka..., Díky za každé nové ráno, Zdivočelá země, Král sokolů.

Kromě své domovské scény hostuje v řadě dalších divadel (Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo v Řeznické, Viola, Národní divadlo aj.). Rád pracuje pro rozhlas, kde namluvil už desítky pohádek pro děti.

Má dvě dcery, Terezu a Julii a zajímá se o netradiční sporty - skákal s padákem, pokoušel bungee jumping a byl členem automobilového týmu Formule 2.

Role Hamleta, kterou on sám považuje "za vstupenku mezi velký kluky", ho zastihuje na vrcholu jeho herecké formy.



Martin Stropnický

(* 1956 v Praze)
herec, písničkář, ale také exministr kultury a bývalý velvyslanec se stejně suverénně pohybuje na jevišti jako v diplomatických službách. Od 1. dubna 2003 zastává funkci uměleckého ředitele Divadla Na Vinohradech, kam jej doporučil jeho předchůdce Jiří Menzel. Brzy po návratu na vinohradská divadelní prkna získal prestižní Cenu Thálie (za roli Howarda Katze ve stejnojmenné hře Patricka Marbera), o niž svedl napínavý souboj právě s Janem Třískou. Postava královraha Claudia v inscenaci Hamlet je - po Katzovi a Karlovi V. v Šotolově Cestě Karla IV. do Francie a zpět - jeho již třetím výrazným hereckým úkolem po návratu z Říma do Prahy.

CV: Jeho otec působil v obchodní diplomacii v Itálii a Turecku, takže Martin strávil část dětství v zahraničí. Studoval na francouzském lyceu a po maturitě na gymnáziu Jana Nerudy se přihlásil na DAMU. Po prvním neúspěšném pokusu hrál rok v divadle v Mostě, napodruhé byl přijat a na DAMU, kde absolvoval v roce 1980 (k jeho spolužákům patřili mj. Lucie Bělohradská, Kristina Žantovská či Alexej Pyško a Vladislav Beneš - ti všichni se na přípravě Hamleta shodou okolností podílejí). V roce 1980 přijal angažmá v Městských divadlech pražských, v letech 1986-90 působil v Divadle Na Vinohradech.

V létě 1990 odešel z divadla na Ministerstvo zahraničních věcí. Brzy poté začal studovat na Diplomatické akademii ve Vídni a po návratu na ministerstvo řídil odbor kulturních styků. V roce 1993 se stal velvyslancem ČR v Portugalsku, o rok později nastoupil v téže funkci v Itálii. Sedm měsíců působil jako ministr kultury ve vládě Josefa Tošovského, v polovině roku 1998 odešel coby velvyslanec do Vatikánu. Po více než dvanácti letech v diplomacii se vrátil opět k divadlu: v Divadle Na Vinohradech nejprve hrál, nyní je zde i uměleckým šéfem.

Role: Z rolí sympatických mladíků a pohádkových Honzů, které mu zpočátku nabízela hlavně Česká televize, se Martin Stropnický brzy přehrál do úloh dramatických a mnohovrstevnatých. Z jeho divadelních kreací připomeňme např. hlavní roli v absolventském představení režisérky Lucie Bělohradské Ves Stěpančikovo (Disk), dále účinkování v inscenacích Srpnová neděle (1982, Jirka), Sen noci Svatojánské (1984, Lysandr), Těžká Barbora (1985, Žoldnéř - vše MDP), Krysař (1987, Krysař), Urmefisto (1988, Sebastian), Pahorek (1988, Roberts), Loupežník (1988, Loupežník) či Mistr a Markétka (1989, Ješua Ha-Nocri - Divadlo Na Vinohradech). Hrál mj. ve filmech Tak láska začíná, Koncert, Kariéra a v mnoha TV inscenacích (například Džungle před tabulí, O neopětované lásce, dále ztělesnil titulní postavu ve dvoudílné hře o Františku Palackém, atd.), pro rozhlas namluvil cyklus Kulhavý Orfeus.

Martin Stropnický je ženatý, s manželkou Lucií (mj. textařkou muzikálu Kleopatra) má tři děti - Matěje (20), Annu (14) a Františku (9). Kromě hraní vystupuje též v písničkářské dvojici s Janem Jiráněm, kde působí jako textař a kytarista. Hovoří anglicky, francouzsky, italsky, portugalsky a prý i trochu německy a rusky. Je nestraníkem - za celou dobu jeho umělecké i diplomatické kariéry o něm nelze říci, že by si zadal s jakoukoli politickou klikou nebo partají.



Petra Špalková - Ofélie

(* 1975 v Praze)
Osobitá herečka, kterou divadelní kritika označuje za jednu z nejlepších její generace, to k herectví vzala oklikou přes gymnázium. Už jako čtyřletá však působila v Divadle Husa na provázku v Brně. Po roce 1989 začala hrát v divadelním spolku Kašpar, jehož zakladatelem byl její agilní starší bratr Jakub Špalek (Hodina mezi psem a vlkem, Cyrano, Ondina, Doňa Juana). Působila rovněž v Činoherním klubu (Tři sestry, Zabiják Joe, Skleněný zvěřinec, Zkrocení zlé ženy). Od roku 1998 má stálé angažmá v Divadle Na Zábradlí, kde patří k nejvýraznějším osobnostem tamějšího ansámblu (Plukovník Pták, Výnosné místo, Úklady a láska, Skleněný zvěřinec, Strýček Váňa atd.). Diváci ji znají i z komorních prostor Divadla v Řeznické, neméně suverénně však zvládá i role na velkém jevišti Národního divadla (Marketa Lazarová).

Má na kontě Cenu Thálie coby Talent roku (za Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, 1997) i Cenu Alfréda Radka (za Claudii Chauchetovou v Kouzelném vrchu, 1997). Svoje nominace už snad raději ani nepočítá - jednu získala i na Českého lva za film Smradi (r. Zdeněk Tyc), kde hrála matku tří dětí. Petra je vdaná a zatím bezdětná.



Hana Maciuchová - Gertruda

(* 1945 v moravském Štenberku)
Herečka, kterou nezdobí jen zkušenost a talent, ale i kultivovanost, elegance a samozřejmá noblesa, patří ke stálicím českého divadelního nebe. S divadlem začínala na amatérské, ale i profesionální scéně v Olomouci a už během studií na DAMU začala hostovat ve Vinohradském divadle. Po absolutoriu v roce 1968 přijala angažmá v Krejčově Divadle Za branou, odtud po třech sezónách přešla do Divadla Na Vinohradech, kde zakotvila natrvalo.

Z mnoha jejích rolí se zmiňme o carevně Irině z Tolstého Cara Fjodora, Roxaně z Rostandova Cyrana z Bergeracu, Markétce z dramatizace Bulgakovova románu Mistr a Markétka, Mimi v Čapkově Loupežníkovi, Kristínce ve Věci Makropulos, Irině ve Třech sestrách, Erice v Hubačově Domě na nebesích, Líze v Obchodníkovi s deštěm, Aglaje v Julienovi či Toinettě v Moliérově Zdravém nemocném. Z jejích výrazných postav na jiných scénách připomeňme alespoň Hippodamii v ND (melodrama Smrt Hippodamie).

Svou první filmovou roli vytvořila v roce 1964 v Organu (r. Štefan Uher), objevila se rovněž ve snímcích ...a pozdravuj vlaštovky, V každém pokoji žena, Hra o královnu, ale i Samotářích režiséra Petra Zelenky. Ztvárnila desítky postav v televizních hrách, inscenacích a seriálech - její rozpětí sahá od paní Blažejové ze seriálu Nemocnice na kraji města, přes potrhlou služebnou v TV operetě Netopýr a dobrácké Anče ve večerníčku Krkonošké pohádky až ke mnohovrstevnatým, dramatickým postavám typu Olgy Scheinpflugové (TV inscenace Člověk proti zkáze).

Jejího dokonalého hlasového projevu využívá dabing i rozhlas (Pohádky tisíce a jedné noci), pro Violu nastudovala vlastní pořad Nekonečná moc touhy, věnovaný jejímu dlouholetému partnerovi a kolegovi Jiřímu Adamírovi. Místo biografie vydala sbírku své oblíbené poezie (Nápovědi), učí na hudebně-dramatickém oddělení Státní konzervatoře.



Eva Salzmannová - Gertruda

(* 1958 v Praze)
Na gymnáziu stála u zrodu prvních představení divadla Sklep, které zakládal její spolužák David Vávra. K herectví se ale dostala až přes FAMU, kde začala původně studovat produkci: DAMU absolvovala v roce 1982, ale už během studií hostovala pod vedením Zdeňka Potužila v Divadle na okraji. Její první rolí tu byla Julie ve Shakespearově tragédii o veronských milencích, dále hejtmanova dcera v Gogolově Revizorovi, Varja ve Višňovém sadu, Marie ve Vojckovi, a hlavně Markétka ve Faustovi. Po vzniku Volného spojení režisérů (1987-89) vytvořila mj. Soňu v Dostojevského Zločinu a trestu (r. V. Polesný), Curleyovou ve Steinbeckových Myších a lidech (r. M. Pavlík - divadlo v Řeznické) a démonickou smrt-Margit v jednoaktovce Jerzy Broskiewicze Konec krále Filipa (r. Lucie Bělohradská).

Po zániku A Studia a rozpadu Volného spojení začala její pouť po pražských scénách - vystupovala na Vinohradech (Urmefisto v režii Jana Kačera), v Národním divadle (Jelena v Rajmontově inscenaci Strýček Váňa), v Labyrintu (Stoppardovy Travestie a dada opera Křeč mladosti - r. Karel Kříž) atd. Po odchodu z Divadla Labyrint působila na půl úvazku v Divadle Na Zábradlí (Naši furianti v režii Petra Lébla), hostovala v Řeznické (Ewan McLaren - Těsný město) a jako lady Macbeth vystupovala na Letních shakespearovských slavnostech.

Nakonec se vrátila zpět do angažmá v ND (Kleopatra v Shakespearově Antoniovi a Kleopatře). Zde také vytvořila postavu královny Gertrudy v Hamletovi, kterou "zopakuje" v novém nastudování Hamleta režisérky L. Bělohradské pro letošní Shakespearovské slavnosti.

Pedagogicky působila na DAMU, má syna Kryštofa (z manželství s kolegou Ondřejem Pavelkou), jejím druhým manželem je dramatik a novinář Karel Steigerwald, jejím otcem bývalý bankéř Richard Salzmann.

Novinkou letní kulturní sezóny bude tento rok poprvé originální výstava Maximální fotografie. Unikátní akce doprovází divadelní festival Letní shakespearovské slavnosti: také probíhá pod širým nebem v areálu Pražského hradu a k vidění bude po celé léto (od 25. června do 11. září 2004).

S myšlenkou uspořádat originální, nápadem i provedením ojedinělou výstavu přišel hlavní partner Slavností, skupina PPF, ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizace se ujala Agentura Schok, která je současně pořadatelem Slavností.

"Ve vybraných prostorách Pražského hradu bude po celé léto umístěna kolekce sedmadvaceti velkoformátových fotografií," říká o výstavě její kurátor Pavel Scheufler. "Umělecké fotografie bývají tradičně vnímány v uzavřeném prostoru výstavních síní. Pražský hrad je jedinečnou galerií, kde se právě fotografie mohou představit v dalších souvislostech - stropem této galerie je samo nebe."

Pozoruhodná je i samotná instalace velkoformátových snímků. "Fotografie jsou instalovány tak, aby se citlivě propojily s hradní architekturou i duchem shakespearovských představení," říká Pavel Scheufler. "Snímky jsme umístili na speciální skleněné stěny, které hradnímu areálu vyhovují prakticky i esteticky."

Všechny fotografie pocházejí ze sbírky skupiny PPF Fotograf v zahradě, která je zaměřena na špičkové české fotografy. Mezi autory vystavených snímků figurují jména jako František Drtikol, Ivan Pinkava, Jaroslav Rössler, Drahomír Josef Růžička, Ladislav Sitenský, Gábina Fárová, Jan Lukas, Emila Medková, Vasil Stanko či Peter Župník.

Díky spolupráci Správy Pražského hradu, která myšlenku výstavy i celých Letních shakespearovských slavností opět podpořila, se podařilo nainstalovat fotografie na místa, která si podle svých autorů i námětů opravdu zaslouží - do reprezentativních prostor i malebných hradních zákoutí. "Při koncipování výstavy jsme vycházeli především z charakteru jednotlivých míst, který byl pro výběr snímků i jejich konečné umístění určující," vysvětluje Pavel Scheufler. Jak dále zdůrazňuje kurátor výstavy, projekt vychází z rozsáhlé fotografické kolekce PPF, jejíž vybranou část nyní výstava konečně prezentuje nejširšímu publiku.

"K přípravě výstavy jsme přizvali opravdu renomované tvůrce," říká za PPF ředitel marketingu a komunikace Ivan Lackovič. "Kromě kurátora Pavla Scheuflera jsme oslovili i architekta Michala Froňka ze známého architektonického ateliéru Olgoj Chorchoj, grafický design celého projektu vytvořil neméně zkušený Aleš Najbrt."

Propojení divadelního festivalu, fotografie a významné finanční společnosti není náhodné: skupina PPF stojí nejen za Letními shakespearovskými slavnostmi, ale i za rekonstrukcí malostranského Ateliéru Josefa Sudka, který po perfektní opravě funguje coby zavedená galerie. Kromě toho už mnoho let buduje sbírku Fotograf v zahradě, zahrnující díla předních českých autorů. Právě z těchto sbírek pocházejí i snímky pro výstavu Maximální fotografie.

Ze spolupráce PPF, Správy Pražského hradu a pořadatelů Slavností budou profitovat především zájemci o letní kulturní dění. Výstava bude otevřena po celou dobu trvání festivalu a návštěvníci Hradu jí mohou podle přiloženého plánku procházet neomezeně dlouho a samozřejmě i úplně zdarma.

Jak dále uvádí Ivan Lackovič, výstavou Maximální fotografie chce PPF již tradičně Slavnosti rozšířit o další umělecky kvalitní a profesionálně pojatou akci, která by festival zpřístupnila co možná nejširší kulturní veřejnosti: "Loni jsme iniciovali výstavu Shakespeare ve fotografii, uspořádanou v prestižní Leica Gallery Prague, předloni jsme divákům nabídli účast ve velmi úspěšné charitativní akci pro konto PIPAN, která pomohla mateřské školce pro děti s vadou sluchu. Letos je naším příspěvkem právě Maximální fotografie - hradní výstava pod širým nebem, tedy projekt zároveň jedinečný, kvalitní a také v nejlepším smyslu demokratický. Výstava vybraných fotografií ze sbírek PPF je totiž svou ideou i celkovým pojetím přístupná opravdu pro všechny."

"Název Maximální fotografie prvoplánově naznačuje zvětšení snímků. Ale o to zdaleka nejde, latinské maximus znamenalo sice největší, ale časem se význam slova posunul k nejvyšší a dalším odvozeným významům, v nichž je také skryta výjimečnost, významnost, mimořádnost. Na Pražském hradě, sídlu nejvyššího představitele naší země, budou tedy představeny zvětšeniny děl mimořádných českých fotografů, pocházející z výjimečné sbírky PPF. A touto volně přístupnou galerií pod širým nebem projdou denně tisíce lidí, výstavu tedy uvidí maximální počet diváků, kteří budou moci volně a svobodně zhlédnout umělecká díla.

Proč Maximální fotografie? Žijeme v obrázkovém věku, jsme obklopeni až zahlceni technickými obrazy nejrůznějších rozměrů a kvality. Zvětšovat do obřích formátů se dokonce stalo módou. Jistě, ale my instalací výstavy na nádvořích a zahradách chceme také ukázat, že umělecká fotografie ve volném veřejném prostoru má své místo, že může představovat uměleckou hodnotu, kterou divák může vnímat ve spočinutí, zahledění i meditaci. Jenže na rozdíl od galerie, kde se tradičně umění vystavuje, je na Pražském hradě obklopen dalším prostorem s dalšími významy, architekturou, zahradou, a nad tím vším se klene nebe a někde zpívají ptáci. Chceme ukázat, že vhodně prezentovaná fotografie ve veřejném prostoru má svůj význam stejně jako třeba socha. Že umělecká fotografie pod širým nebem není billboard, který nese své reklamní poselství a mnohdy vizuálně zahlcuje a obtěžuje. Troufám si dokonce říci, že umělecká maximální fotografie přímo představuje antibillboard.

Výstava Maximální fotografie není tedy jen o nevšedním představení významné sbírky a významných fotografů, ale má své další významy a doufám i inspirace."

Pavel Scheufler

Slovo architekta

"Instalovat výstavu pod širým nebem právě na Pražském hradě byl úkol velmi inspirativní: nejen z hlediska obsahu, ale i technického řešení, které nebylo vůbec jednoduché. Jak ukázat fotografii v tak velkém formátu, aniž by zvětšenina ztratila svou původní ostrost, pel a celkovou atmosféru? Jak snímky ochránit před vlivy počasí, na co je instalovat a jak potom nosiče umístit na Plečnikovu dlažbu, kam se samozřejmě nesmí nic zavrtat? A to nemluvím o pečlivém rozvržení fotografií na místa, která s nimi musí tematicky i pocitově rezonovat - duch místa lze právě na Hradě vnímat velmi silně, ale když areálem procházíte, zároveň cítíte, že každé zákoutí má svou specifickou atmosféru.

Pro proces zvětšování jsme nakonec zvolili tisk na 3M fólie, který zaručuje nezkreslený, vysoce kvalitní výsledek. Jako nosiče jsme použili kalené skleněné stěny, vsazené do ocelové podesty. Oproti používanějšímu plexisklu jsou tak nosiče výrazně těžší - blok o rozměrech metr krát dva metry osmdesát váží skoro půl tuny - ale ušlechtilost obou materiálů výrazně posiluje celkový estetický dojem. Skleněné stěny také dobře odolávají přírodním živlům, které na vystavené snímky v létě útočí - především voda a slunce. Proti větrným poryvům jsme se spojili se statiky, s jejich pomocí jsme i tuhle záludnost zdárně vyřešili."

Michal Froněk, Olgoj Chorchoj

Slovo grafika

"Proč jsme pro plakát výstavy zvolili právě Medúzu Ivana Pinkavy? Protože se nám zdála nejpřípadnější: jde o výrazný nadčasový motiv, který se s výstavou současných, ale i historicky cenných fotografií logicky propojuje. Skutečná hlava Medúzy je navíc archetypem, který se pojí se známým příběhem - kdo ji spatří, už od ní navěky neodtrhne zrak. Zdálo se nám, že Pinkavova Medúza by mohla fungovat podobně, i když samozřejmě ne tak drasticky: sice nezkameníte, ale její obraz se vám pevně vryje do paměti."

Aleš Najbrt, studio Najbrt

Kdo je kdo:

Pavel Scheufler
(* 1950)

Je jedním z předních expertů na dějiny české fotografie. Věnuje se rovněž dějinám kultury a problematice multimédií, zejména se vztahem k digitálnímu fotografickému obrazu. Z jeho početné bibliografie uveďme alespoň jeho první knihu Praha 1848-1914 s podtitulem Čtení nad dobovými fotografiemi. Z jeho nejnovějších aktivit připomeňme - zaměřením rovněž jedinečnou - knihu Markéta fotí digitálně (2003), určenou zejména dětem a mládeži. Sestavil ji společně se svou manželkou Kateřinou, profesionální fotografkou a průkopnicí počítačového zpracování fotografií u nás.

O historii fotografie vydal celkem 25 publikací, napsal stovky článků a studií a uspořádal 35 výstav. Od roku 1990 přednáší dějiny fotografie na pražské FAMU, působí jako lektor digitální fotografie, je místopředsedou Komory fotografických živností, podílel se na založení Národního muzea fotografie. Je také autorem projektu Elektronické muzeum fotografie. V letech 1992-2002 působil v Radě Českého rozhlasu.

Jako expert na stálé, časem prověřené hodnoty české fotografie, ale i jako člověk otevřený víceoborové umělecké spolupráci stojí logicky i u zrodu výstavy Maximální fotografie na Pražském hradě.

www.scheufler.cz

Michal Froněk
(* 1966)

Společně s Janem Němečkem stál u zrodu známého designérského studia Olgoj Chorchoj. Jejich studio, založené na letním workshopu Vitra design Muzea v roce 1990, patří k nejúspěšnějším českým firmám svého druhu - zabývá se průmyslovým i užitným designem, šperky, architekturou i interiéry. Doménou studia jsou náročné zakázky, vyžadující invenční nápad, znalost historického i uměleckého kontextu a většinou i specifické, řemeslně perfektní provedení.
Design vycházející z ateliéru Olgoj Chorchoj nese rysy ryzího autorského díla: je osobitý, technicky čistý, ideově dotažený, elegantní a současný. K jeho kvalitám patří i fakt, že jde o demokratické, široce přístupné projekty v kontextu nejlepší domácí tradice. I proto se na studio pravidelně obracejí přední české společnosti a instituce, které mu svěřují své nejprestižnější zakázky. K nim nyní patří i PPF a Správa Pražského hradu, s nimiž spolupracuje na výstavě Maximální fotografie.
Kromě aktivit ve studiu Olgoj Chorchoj je Michal Froněk také zakladatelem společnosti Artěl s. r. o. Od roku 1999 vede s Janem Němečkem ateliér Design produktů na pražské VŠUP.

www.olgojchorchoj.cz

Aleš Najbrt
(* 1962)

Aleš Najbrt je považován za nejvýraznější osobnost nové vlny českého grafického designu. Se svými spolupracovníky upravuje knihy, ročenky, plakáty, obaly, vymýšlí loga, značky, informační systémy. Jeho studio má nezaměnitelný styl a díla z něj vzešlá suverénně bodují i v zahraničí. Na špičce zůstává už více než deset let - díky talentu, svěžím, stále progresivním nápadům a vysoké profesionalitě je ve svém oboru prakticky bez konkurence.
Také ostatní aktivity Aleše Najbrta jsou velmi osobité a vyznačují se takřka renesančním záběrem: absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové patří k zakladatelům Pražské pětky (kmenový člen baletní jednotky Křeč a divadla Sklep), jako art director rozbíhal časopis Reflex, od roku 1992 s Tonem Stanem vydával a upravoval časopis Raut, pravidelně navrhuje výtvarnou podobu Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, vystupuje v hudební skupině M.T.O. Universal, je jedním z dvojice Thomas& Ruhller, príle?itostným filmovým hercem i vdecným fotografickým objektem...

V roce 1996 získal jako druhý Čech Grand Prix bienále grafického designu v Brně a bronzovou medaili The Tokyo Typodirectors Club. Přednáší a vystavuje doma i v zahraničí, v oblasti grafiky a designu má na kontě řadu tuzemských i zahraničních cen. Z čerstvých aktivit Najbrtova studia uveďme nové logotypy hlavního města Prahy a skupiny PPF, propagaci projektu Czechmania (výstava českého designu v evropských městech), spolupráci na znělce MFF Karlovy Vary a Maximální fotografii - výstavu fotografických zvětšenin ze sbírek PPF v areálu Pražského hradu.

www.najbrt.cz

Skupina PPF

Skupina PPF je dnes nejsilnější tuzemskou finanční institucí. Svůj vztah ke společnosti vyjadřuje i dlouhodobou a aktivní podporou vybraných kulturních či charitativních projektů - rozhodujícím hlediskem je pro ni přitom trvalá hodnota projektu, kvalita a jeho obecný společenský prospěch.
I proto je skupina PPF již pátým rokem generálním partnerem Letních shakespearovských slavností - festivalu, který se i díky její péči vyšvihl mezi přední události kulturní sféry. Ke specifickému přístupu PPF patří i to, že akci nejen finančně zajišťuje, ale přispívá k jejímu dalšímu rozvoji vlastními nápady a iniciativami. Vloni akci rozšířila o výstavu Shakespeare ve fotografii, uspořádanou v Leica Gallery Prague - výběr snímků z předchozích ročníků Slavností, jak je od roku 1990 zachytili přední čeští fotografové. Letos skupina PPF obohatila festival o další unikátní projekt - výstavu Maximální fotografii.
Právě špičková česká fotografie patří vedle divadla k oblastem, jimž se PPF intenzivně věnuje a o jejíž uchování a rozvoj pečuje: z vlastní iniciativy zrekonstruovala malostranský Ateliér Josefa Sudka, který dnes funguje jako zavedená pražská galerie. Dlouhodobě buduje sbírku Fotograf v zahradě, zahrnující díla předních českých fotografů - právě z této sbírky pochází i kolekce snímků pro výstavu Maximální fotografie. Originální, myšlenkou i rozsahem dosud ojedinělý fotografický projekt tak konečně zpřístupní vybranou část sbírky PPF široké veřejnosti.
Ke společensko-kulturním aktivitám v péči PPF patří například Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, kde je už řadu let generálním partnerem. V téže funkci vystupuje již třetím rokem při udílení ceny Rhodos - prestižního ocenění za nejlepší firemní image.
"Mně se líbí, že projekty podporované PPF jsou nejen kvalitní, ale ukazují také lepší a ušlechtilejší tvář světa," vyjádřil se kdysi o PPF Jan Tříska. "Je přece zcela zřejmé, že pokud někoho zajímá Shakespeare nebo Sudek do té míry, aby do nich investoval svoje myšlenky i peníze, pak musí mít vytříbený cit pro krásné a nepomíjivé věci. A protože Slavnosti podporují stabilně a vytrvale, řekl bych, že jsou to podobně jako já běžci na delší trať."
"I v kultuře u nás začíná platit to, co je už zcela normální například ve sportu - stále víc aktivit bude moci vznikat jen za podpory silných finančních institucí," doplňuje ho Michal Rychlý, ředitel Agentury Schok, pořádající i výstavu Maximální fotografie. "Shakespearovské slavnosti ukazují, jak může být takové spojení prospěšné - vstup aktivního, kultuře nakloněného partnera je přínosem nejen pro akci samotnou, ale také pro publikum, které se může spolehnout na její stabilně vysokou úroveň."

www.ppf.cz

MAXIMÁLNÍ FOTOGRAFIE
Tisková zpráva © Skupina PPF

Informace, fotografie, kontakt:

Magdalena Bičíková, mediální servis a PR projektu
magdalena.bicikova@divadlo.cz, 606 737 604

ROMEO A JULIE
HAMLET
KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ - Divadlo F. X. Šaldy z Liberce
HAMLET - Czechoslovak-American Marionette Theatre
BLÁZNI A MILENCI A BÁSNÍCI - večer Martina Hilského

Tisková informace
© Agentura Schok, spol. s r. o.

Letní shakespearovské slavnosti 2004

Romeo, Julie a Hamlet

Letní shakespearovské slavnosti (25. 6.-12. 9.) proběhnou letos ve znamení premiéry ROMEA A JULIE: inscenaci s pozoruhodným hereckým obsazením režíruje Martin Huba. Ten už pro Shakespearovské slavnosti vytvořil velmi úspěšného Krále Leara s Janem Třískou. Druhým klíčovým představením 8. ročníku Slavností bude HAMLET s Jiřím Langmajerem: ten byl za svůj energický výkon mj. nominován na Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie.

Své pojetí HAMLETA, tentokrát v angličtině a v provedení velkých loutek, uvede na Pražském hradě i společnost Czechoslovak-American Marionette Theatre z USA. Hostujícím souborem z domácí scény bude tento rok Divadlo F. X. Šaldy z Liberce s inscenací Konec dobrý, všechno dobré v režii Jana Kačera.

Divadelní festival pod širým nebem se opět koná od konce června do poloviny září v autentických kulisách na hradech v Praze, Brně i Bratislavě. Pořadatelem Slavností je opět Agentura Schok v čele s ředitelem Michalem Rychlým, festivalu udělil letos svou záštitu poprvé i prezident Václav Klaus.

Generálním partnerem Slavností je už pátým rokem skupina PPF. Ta akci opět poskytuje nejen finance, ale i své nápady a iniciativu, aby zvýšila jejich rozsah, kvalitu i prestiž. Ivan Lackovič, ředitel marketingu a komunikace PPF, připomněl dvě zajímavá jubilea, která se k letošním Slavnostem váží: "Hra Romeo a Julie byla na Pražském hradě poprvé uvedena přesně před deseti lety a v případě Williama Shakespeara si letos připomínáme 440. výročí jeho narození. Je tedy zcela na místě, že letos Slavnosti uvedou právě nejznámější i nejhranější hry z jeho rozsáhlého díla - Romea a Julii a Hamleta."

Skupina PPF se také postarala o novinku letošních Slavností, kterou už tradičně rozšiřuje její program o další umělecký i společenský rozměr. Letos je takovou akcí fotografická výstava Maximální fotografie. Na výstavě probíhající po celou dobu trvání Slavností budou prezentovány nejkrásnější snímky z rozsáhlé fotografické sbírky, kterou PPF buduje z nejlepších děl předních českých autorů. Sedmadvacet velkoformátových zvětšenin bude i originálně instalováno. "Podobně jako divadelní představení, také Maximální fotografie bude probíhat pod širým nebem, ve vybraných prostorách areálu Pražského hradu, který je sám o sobě jedinečnou galerií," říká o výstavním projektu Ivan Lackovič. "Fotografie naši sbírky tak chceme ukázat opravdu nejširší kulturní veřejnosti."

Při uspořádání výstavy i celého divadelního festivalu pomohl i tradiční spolupořadatel Slavností - Správa Pražského hradu.

Ke slavnostnímu charakteru 8. ročníku festivalu přispěje i představení Blázni a milenci a básníci. Program večera vytvořil Martin Hilský z úryvků Shakespearových her, spojených tématem lásky a milostných vyznání. Představení je pojato jako charitativní akce - veškerý výtěžek bude po dohodě pořádající agentury a generálního partnera PPF věnován na dobročinný účel.

Vstupenky na všechna představení v rozmezí 250-590 Kč jsou k dispozici exkluzivně v předprodejní síti Ticketpro. Navzdory velkému zájmu diváků, kteří loni vykoupili vstupenky už v polovině července, se pořadatelé rozhodli cenu levnějších vstupenek zachovat (250 Kč a 400 Kč). "O 100 korun budou letos dražší pouze exkluzivní lístky do prvních řad," říká Václav Beránek, výkonný ředitel pořádající Agentury Schok.

Vstupenky distribuované nejrozsáhlejší prodejní sítí v ČR budou k dispozici na prodejních místech v celé republice, včetně dvou poboček v Bratislavě.
Vstupenky lze získat i prostřednictvím Call centra Ticketpro (tel.: + 420 296 329 999 během všech dní v týdnu), nebo je obdržet na dobírku či objednat on-line na www.ticketpro.cz.

PROGRAM A TERMÍNY

Premiéra Romea a Julie se uskuteční 25. června v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu. "Za ideálního počasí by se jen v Praze mělo odehrát až šestačtyřicet repríz," říká o nasazení Romea a Julie Michal Rychlý, ředitel Agentury Schok. "Šestkrát je představení plánováno v Brně, šestkrát v Bratislavě. Hamlet by měl být v Praze uveden až sedmadvacetkrát, v Brně se počítá s maximálně šesti představeními."

Také letos je program sestaven tak, aby se představení dala v případě špatného počasí v maximální míře nahradit: "Na kulturních akcích pod širým nebem nesou obvykle riziko nepříznivého počasí v plné míře diváci," říká Michal Rychlý. "Slavnosti jsou v tomto ohledu výjimečné: pokud představení znemožní nebo už před přestávkou přeruší déšť, vždy jsme otevření možnosti vrátit vstupné nebo se pokoušíme najít jiný, náhradní termín představení."

V Brně začnou Slavnosti 18. července (zahájí je loňská inscenace Hamlet s Jiřím Langmajerem, která poběží do 23. 7.), inscenace Romeo a Julie se na brněnském Špilberku představí od 2. 8. do 7. 8.

Hostující soubory uvítá Pražský hrad už tradičně koncem srpna (23. a 24. 8. to bude Hamlet v podání Czechoslovak-American Marionette Theatre a 25. a 26. 8. Konec dobrý, všechno dobré - Divadlo F. X. Šaldy z Liberce).

Konec letošních Slavností je plánován na 12. září 2004.

ROMEO A JULIE

"Když jsem se zamýšlel nad tím, co by mě, ale především diváky, mohlo dnes na Romeovi a Julii zajímat, začal jsem v sobě živit naději, že jistý způsob komunikace s publikem, který jsme naznačili v Learovi, by tady mohl jinými prostředky pokračovat," řekl o genezi projektu režisér Martin Huba. "Kouzlo téhle Shakespearovy hry spočívá v tom, že do ní svou životní zkušenost nepromítají jenom herci, ale také diváci. Bez tohoto dvojího sepětí by příběh Romea a Julie byl vlastně jen banálním, kýčovitým obrázkem - milovali se, zabránili jim v tom, vzepřeli se, umřeli. Jenže Shakespeare téhle barvotiskové pohlednici vdechl složitost a palčivost konkrétního lidského údělu - a my jsme s to cítit ho tam dodnes."

Inscenaci ROMEA A JULIE pojal režisér Martin Huba jako energické, rafinovaně aktualizované představení s neokoukanými hlavními představiteli. Ty obklopí herecké hvězdy, které režisér často vytipoval z předchozí úspěšné spolupráce. V obsazení Romea a Julie tak figuruje například Emília Vášáryová, Bohumil Klepl, David Suchařípa, Jan Vlasák nebo Marek Vašut.

"Už samotný Shakespearův text dává režisérovi dost přesné pokyny, jak hru obsadit," říká Martin Huba. "Fyzický věk Julie například stanoví na 13 let, a pokud její matka prozradí, že ona už měla v dceřině věku dítě, pak je zřejmé, že i jde o mladou, nejvýš šestadvacetiletou ženu. Přiblížit se podmínkám věku a dalších fyzických daností je však ještě nejsnazší. Mnohem záludnější je od Shakespeara to, že jeho role současně vyžadují od všech představitelů značné herecké zkušenosti - a aby to bylo ještě složitější, ne všem úlohám dává takový rozsah, aby po nich právě ti nejslavnější herci okamžitě sáhli. Proto jsem tak vděčný všem, kteří role v Romeovi a Julii přijali: mladým za jejich odvahu a nasazení, s jakými šli do konkurzu, a těm už opravdu zralým hercům za to, že mnozí z nich přijali rozsahem skromné, ale pro význam hry klíčové role. V mých očích tak jen potvrdili svoji skutečnou velikost."

Obsazení ústředního mileneckého páru předcházel velký konkurz v Praze a Bratislavě, na který se přihlásilo přes dvě stě adeptů. Roli Julie nakonec získala Kateřina Čapková, devatenáctiletá studentka herectví pražské Státní konzervatoře. Alternovat ji bude Zuzana Vejvodová, známá z Divadla na Fidlovačce nebo z divadelní verze muzikálu Rebelové.
Jako Romea uvidíme dvaadvacetiletého Jiřího Hájka - talentovaný mladík letos končí studium JAMU v Brně. Alternace Romea se zhostí Ladislav Hampl z Divadla na Vinohradech - původně obsazený do role Parise přesvědčil, že si hlavní roli zaslouží.

"Všichni čtyři se nebojí hrát a při zkouškách šli co nejdál, až na své maximum," říká o čtveřici hlavních představitelů Martin Huba. "Snažím se jim nechat různost jejich přístupů: je to sice dost náročné, sledovat a korigovat vždy dvě a dvě odlišná pojetí hlavních rolí, ale je to i velmi osvobozující. Když vidím, jak Julii hraje Zuzka, jsem přesvědčený, že je přesná. A když pak přijde Kateřina, což je typem i hereckými prostředky velmi odlišná dívka, získávám dojem, že ta přesná Julie je ona. Platí to samozřejmě i u chlapců, ale dívčí duše je nakolik svébytná a rozmanitá, že je u Julií je ten rozdíl přece jen o chloupek výraznější."

Pokud jde o další herce, největší očekávání provází účast Emílie Vášáryové. Výtečnou slovenskou herečku, kolegyni z Národního divadla v Bratislavě obsadil Martin Huba do role Chůvy. "V Chůvě se snoubí láska s vášnivostí - miluje Julii, ale také si dobře uvědomuje úskalí, která ji mohou potkat," říká Martin Huba. "O paní Emílii vím, že je jako herečka současně natolik flexibilní, moudrá a zkušená, aby mohla dát postavě Chůvy dostatečnou váhu i charisma. A to i v tak komplikované situaci, kdy se má Julie - byť ve jménu lásky - dopustit bezcharakterního, s tehdejší morálkou neslučitelného jednání. Úkolem Chůvy je totiž - mimo jiné - přes tuto palčivou situaci sebe i Julii bezpečně přenést."

Pozoruhodná jména figurují i v dalších rolích. Juliina otce Kapuleta hraje Bohumil Klepl (alternuje Jan Vlasák), Kapuletovou ztvární herečka Národního divadla Martina Válková (alternuje Jana Janěková ml.). V roli Knížete se na divadelní scénu po letech vrací Marek Vašut (alternuje Petr Motloch). Vavřince ztělesní David Suchařípa (alternuje Hynek Chmelař), v úloze Romeova otce Monteka uvidíme Igora Chmelu (alternuje Miroslav Táborský).

"Každá z postav nese originální úděl a příběh, které často zvláštním způsobem rezonují s těmi, kteří je nakonec hrají," říká Martin Huba. "Třeba Vavřinec, žádný jednoduchý bylinkář, ale člověk balancující na hraně bytí a nebytí, osobnost hnaná spalující touhou po poznání světa, která je pro renesanci tak typická. Nebo Kapuletová, Juliina stále krásná matka, která s Kapuletem tvoří věkem i duchem mladý vitální pár a pro kterou je těžké akceptovat fakt, že její dcera je už také dospělá, a dokonce se proti vůli rodičů tajně vdá. Fascinující je také Kníže: i on je energická, přirozenou autoritou obdařená osobnost, která se nebojí jít do střetu s odhalenou hrudí. Nestojí za ním žádná politická síla, ani majetkem či konexemi pojištěné postavení, a přesto vzbuzuje silný, přirozený respekt. Myslím ostatně, že míra osobní statečnosti, kterou člověk projeví bez ohledu na fakt, zda ho v případě neúspěchu něco či někdo podrží, je nakonec rozhodující nejen pro kvalitu jeho osobnosti, ale i fungování společnosti a celé její sítě autorit a moci."

V inscenaci se dále objeví i Filip Čapka jako Merkucio (loni mj. alternoval s Jiřím Langmajerem úlohu Edgara v Králi Learovi) a Marek Taclík jako Petr (známý z role Osvalda v Králi Learovi nebo z ceněné inscenace Osiřelý západ pražského Činoherního klubu, ale i z Ondříčkova filmu Jedna ruka netleská).

Překlad Romea a Julie je čerstvým dílem Martina Hilského. "Vždycky se těším, až slova překladu na jevišti ožijí," řekl Martin Hilský. "Romeo a Julie je jeden z největších příběhů lásky, který se odehrává na pozadí vyostřené nenávisti. Silná milostná náklonnost a nesmiřitelná zášť obou rodin - vedená opravdu téměř až za hrob - se tu prudce střetnou. I pod láskyplnou řečí obou milenců tak prochvívá temný zvuk bubnů rozzlobeného davu. Fakt, že není jasné, proč se Montekové a Kapuleti vlastně tak nenávidí, dělá z téhle slavné srážky ideologie s prostým lidským citem stále živou, drásající podívanou: málo platné, vždyť jde o jedno z nejsilnějších dramat lásky a smrti.

Romeo a Julie je i pozoruhodným dílem z hlediska jazyka hry a jejího překladu: "Jde o nádhernou přehlídku tehdejší rétoriky," říká Martin Hilský, který se při překladu Romea a Julie vrátil k Shakespearově ranému období - hrám Sen noci svatojánské, Marná lásky snaha, Richardovi III. i sonetům - všechna zmíněná díla, libující si v jiskřivých slovních hříčkách, už do češtiny převedl. "Romeo a Julie je navíc velkým divadelním sonetem v akci," říká Martin Hilský, který sílu, náboj, ale i paradoxnost sonetů právě v Romeovi a Julii zřetelně vnímá. "Sledovat a zachytit oblouk od konvenční řeči postav k nestrojenému vyjádření emocionální pravdy bylo alespoň pro mne velmi napínavé. Zlom v dosavadních životech obou veronských milenců je vyjádřen právě v jejich promluvách: třeba k platonicky zbožňované Rosalině se Romeo obrací zprvu s rozvernou, petrarcovskou dikcí, po setkání s Julií však jeho tón i výrazy radikálně mění směrem k pečlivému, citem prodchnutému vyznání. Hra, která začínala jako komedie, se tak i v řeči jednotlivých postav zvolna láme v tragédii, jejíž finále je nevyhnutelné."

Scénografii vytvořil stálý spolupracovník Martina Huby Jozef Ciller. Ten už v Nejvyšším purkrabství vytvořil kdysi působivý koncept pro inscenaci Krále Leara: vycházel tehdy především z přírodních materiálů, který prostor Nejvyššího purkrabství přirozeně obsahuje - scéně tehdy dominoval kámen, písek a voda. Podobně přistupoval i k Romeovi a Julii, kde hraje zajímavou roli prostředí kavárny. Ta se v Purkrabství opravdu nachází: funguje během dne a před každým představením musí jevištní technici všechny stolky a židličky sklidit. "Pražské purkrabství je prostor velice imaginativní, v němž se - aspoň podle mne - potkává Shakespeare s Karlem IV.," říká Jozef Ciller. "A na mně je, abych jim jejich tichou schůzku nezkazil. Kromě podmínek architektonických a dispozičních, které musím samozřejmě v každém návrhu zohlednit, mi šlo především o to, abych při vytváření scény respektoval duch místa i význam konkrétní hry. Divák by měl mít pocit, že vše, co na jevišti vidí, tam i opravdu patří. Největším zadostiučiněním pro mě je, když někdo řekne - ano, takhle to tenkrát opravdu mohlo vypadat."

Kostýmy jsou dílem - stejně jako kdysi v případě Krále Leara - Milana Čorby. Ten mezi renesancí a dneškem cítí zajímavou příbuznost: "I renesance zdůrazňovala světský charakter života, racionalismus, individualismus, projevy svobodné vůle," říká Milan Čorba. "Italská renesanční ulice byla plná svobodného oblečení, rozmanitostí, obracela se zády ke konvencím. Rozum tenkrát osvobozoval ducha, oděv i tělo. Při hledání expozice představení přišel pan režisér Huba s nápadem hru rafinovaně aktualizovat. Naše doba je - stejně jako renesance - dobou paradoxů, násilí, zastrašování a konfliktů. Dějiny renesanční módy ulice jsou podobně jako dnes dějinami subkultur, které vznikaly a vznikají jako reakce na oficiální morálku, která občas bývá nemorální. Mne osobně zaujal "punk", který byl v sedmdesátých letech ostře zaměřen proti "všeobjímající lásce, souznění, touze po míru" šedesátých let. Tento extravagantní projev ulice byl pro mě jako výtvarníka Shakespearova příběhu přitažlivý. Proto divák najde v kostýmech některé odkazy a citace stylů punk look, grunge a mods, ale i jiných postmoderních inspirací a ovlivnění renesanční Veronou. Možná tak vzniká poněkud okleštěný slovník, ale okolní svět mi v mnohém připadá jako ten v Romeovi a Julii."

Novinka Slavností: MAXIMÁLNÍ FOTOGRAFIE

Letní shakespearovské slavnosti letos rozšíří i originální výstava pod širým nebem Maximální fotografie. Unikátní akci, probíhající po celé léto v areálu Pražského hradu, inicioval hlavní partner festivalu, skupina PPF, ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizace se ujala Agentura Schok, která je současně pořadatelem Slavností.

"Ve vybraných prostorách Pražského hradu bude po celé léto umístěna kolekce sedmadvaceti velkoformátových zvětšenin," říká o originální, myšlenkou i rozsahem dosud ojedinělé výstavě její kurátor Pavel Scheufler. "Umělecké fotografie bývají tradičně vnímány v uzavřeném prostoru výstavních síní. Pražský hrad je jedinečnou galerií, kde se právě fotografie mohou představit v dalších souvislostech - stropem této galerie je samo nebe."

Pozoruhodná je i samotná instalace zvětšenin. "Fotografie budou instalovány tak, aby se citlivě propojily s hradní architekturou i duchem shakespearovských představení," říká Pavel Scheufler. "Snímky budou umístěny na speciálních skleněných stěnách, které hradnímu areálu vyhovují prakticky i esteticky."

Mezi autory vystavených snímků tak figurují jména jako František Drtikol, Ivan Pinkava, Jaroslav Rössler, Drahomír Josef Růžička, Ladislav Sitenský, Gábina Fárová, Jan Lukas, Emila Medková, Vasil Stanko či Peter Župník.

Díky spolupráci Správy Pražského hradu, která myšlenku výstavy i celých Letních shakespearovských slavností opět podpořila, se podařilo fotografie citlivě umístit tam, kam si opravdu zaslouží - do reprezentativních míst i malebných hradních zákoutí. "Při koncipování výstavy jsme vycházeli především z charakteru jednotlivých míst, která se snímky korespondují," vysvětluje Pavel Scheufler. Jak dále zdůrazňuje kurátor výstavy, projekt vychází z rozsáhlé fotografické sbírky PPF, jejíž vybranou část Maximální fotografie takto prezentuje širokému publiku.

"K přípravě výstavy jsme přizvali opravdu renomované tvůrce," říká za PPF ředitel komunikace Ivan Lackovič. "Kromě renomovaného kurátora Pavla Scheuflera jsme oslovili i architekta Michala Froňka ze známého architektonického ateliéru Olgoj Chorchoj, grafický design celého projektu vytvořil neméně zkušený Aleš Najbrt."

Propojení divadelního festivalu, fotografie a významné finanční společnosti není náhodné: skupina PPF stojí nejen za Letními shakespearovskými slavnostmi, ale i za rekonstrukcí malostranského Ateliéru Josefa Sudka, který po kompletní opravě funguje coby zavedená galerie. Kromě toho buduje už mnoho let sbírku Fotograf v zahradě, zahrnující díla předních českých autorů. Právě z těchto sbírek pocházejí i snímky pro výstavu Maximální fotografie.

Ze spolupráce PPF, Správy Pražského hradu a pořadatelů Slavností budou profitovat především zájemci o letní kulturní dění. Výstava bude otevřena po celou dobu trvání festivalu a návštěvníci Hradu jí mohou podle přiloženého plánku procházet neomezeně dlouho a samozřejmě i úplně zdarma.

Jak dále uvádí Ivan Lackovič, výstavou Maximální fotografie chce PPF už tradičně Slavnosti rozšířit o další umělecky kvalitní a profesionálně pojatou akci, která by festival zpřístupnila co možná nejširší kulturní veřejnosti: "Loni jsme iniciovali výstavu Shakespeare ve fotografii, uspořádanou v prestižní Leica Gallery Prague, předloni jsme divákům nabídli účast ve velmi úspěšné charitativní akci pro konto PIPAN, která pomohla mateřské školce pro děti s vadou sluchu. Letos je naším příspěvkem právě Maximální fotografie - hradní výstava pod širým nebem, tedy projekt zároveň jedinečný, kvalitní a také v nejlepším smyslu demokratický. Výstava fotografií ze sbírek PPF je totiž svou ideou i celkovým pojetím přístupná opravdu pro všechny."

ROMEO A JULIE: SLOVO PŘEKLADATELE

Tragédie Romeo a Julie patří k Shakespearovým raným dílům. Shakespeare ji dokončil s největší pravděpodobností na rozmezí let 1595-6, v době, kdy měl právě za sebou komedie Marná lásky snaha a Sen noci svatojánské a bezprostředně před tragédií Richard III. V polovině devadesátých let šestnáctého století zároveň v Anglii vrcholila "sonetová horečka" a Shakespeare právě v této době napsal většinu svých nejlepších sonetů. Není proto překvapivé, že do řeči Romea a Julie se mnoha způsoby promítá i básnický jazyk Shakespearových sonetů.

Rané Shakespearovy hry mají několik jazykových zvláštností, které je zřetelně odlišují od her středního a pozdního období. Patří k nim například velká převaha verše nad prózou, větší metrická a rytmická pravidelnost verše, výrazná hudebnost podmíněná nápadně vysokým počtem rýmovaných veršů a neméně výrazná slovní hra, daná velkým počtem slovních hříček nejrůznějšího druhu. Poměrem verše a prózy, nerýmovaného verše (blankversu) a verše rýmovaného se Romeo a Julie nejvíc blíží Richardovi II., zatímco obě zmíněné komedie daleko víc zvoní rolničkami rýmů. Jen pro srovnání: Richard II. obsahuje 19 procent rýmovaných veršů, Romeo 18 procent, zatímco Sen 52 procent a Marná lásky snaha, nejrýmovanější Shakespearova hra vůbec, dokonce 66 procent.

Všechny tyto okolnosti jsou důležité pro překladatele, neboť ve svém celku spoluvytvářejí cosi jako překladatelské zadání. Překládat verš vyžaduje jinou techniku než překládat prózu a překlad rýmovaného verše staví překladatele před jiné problémy než překlad blankversu. Na rozdíl od doby Josefa Václava Sládka je dnes samozřejmostí, že český překlad Romea a Julie má 2 567 veršů jako Shakespearův originál, ani o verš míň, ani o verš víc, že z toho 466 veršů je rýmovaných, ani o rým míň, ani o rým víc, že tam, kde je v originálu slovní hříčka, bude slovní hříčka i v překladu.

Tím však překladatelské zadání Romea a Julie zdaleka nekončí. Úkol překladatele této Shakespearovy hry, alespoň jak já jej vidím, je postihnout ono kolísání mezi složitostí a prostotou, umělostí a jednoduchostí, konvencí a emocionální pravdou, které je po mém soudu samou podstatou divadelní řeči tohoto prazákladního příběhu o lásce a smrti. Třebaže Romeo a Julie je tragédie, začíná komediálním výstupem dvou sluhů Samsona a Řehoře. Začátek tragédie Romeo a Julie je zkrátka tak komediální, jako je začátek komedie Sen noci svatojánské tragický. Příznačně shakespearovské míšení žánrů znamená zároveň prolínání dvou zcela protichůdných jazyků: konvenční básnická rétorika se neustále prolíná s řečí emocionální pravdy.

Romeo miluje zprvu Rosalinu a jeho řeč nese všechny znaky petrarcovské rétoriky, která byla pro renesanční milovníky víceméně předepsaná. Proto může na začátku hry mluvit ve floskulích, které sice připomínají konvenční jazyk lásky, linou se obecným a snadno předpověditelným směrem, jistým způsobem jsou dokonce virtuózní, ale s emocionální pravdou nemají společného vůbec nic:

Svou lásku nesu jako těžký kříž,
ty mi svým smutkem ještě přitížíš.
Tvá láska smutek na smutek mi věší:
co bylo těžké, je teď dvakrát těžší.
Láska je dým, jak vzdech se rozplyne,
láska je plamen, který v očích žhne,
láska je moře vyplakaných slz,
láska je šílenství, jak každý ví,
zákeřný jed i balzám hojivý.

Největším překladatelským problémem Romea a Julie je býti práv onomu shakespearovskému rozdílu mezi konvencí a opravdovostí, umělostí a přirozeností, který je podstatou řeči této velké tragédie lásky. Když Romeo spatří poprvé Julii, je to cosi jako prozření, epifanie osudové lásky, rituál přechodu. Konvenční milovník se v jedné vteřině stává skutečným milencem. A zrod nové emoce znamená zrod nové řeči:

ROMEO: Jestli má ruka nevhodně a směle
znesvěcuje tvou dlaň, tu svatyni,
ať rty jsou poutníci, co uzarděle
svým něžným hříchem ten hřích odčiní.

JULIE: Své ruce křivdíš, a to velice,
vždyť jako svátost vzýváš mne svou dlaní,
poutník se dotkne ruky světice,
dlaň líbá dlaň, než vyřkne zbožné přání.

ROMEO: Světice mají rty - i poutníci.

JULIE: Ty rty jsou, poutníče, jen na modlení.

ROMEO: Světice, vyslyš ústa prosící -
beznaděj ihned ve víru se změní.

JULIE: Vyslechnu mlčky tvoje svaté přání.

ROMEO: Tvé mlčení je pro mne požehnání.

První rozhovor Romea a Julie je vyznáním lásky a toto vyznání má formu sonetu. Čtrnáct řádků na výšku, deset, nejvýš jedenáct slabik na šířku, přesné a předepsané rýmové schéma ababcdcdefef gg. Může být umělejší a konvenčnější jazyk lásky? Může být prostší a přesvědčivější vyznání lásky?

Rozdíl mezi Romeovou milovnickou řečí inspirovanou Rosalinou a jeho prvním rozhovorem s Julií by nemohl být prudší. Zjednodušeně lze říci, že Shakespeare předvedl na prostoru několika řádků onen zázrak emocionálního prozření, jímž je osudová láska na první pohled.

Řečeno v drastické zkratce: největším problémem překladu Romea a Julie není, aby oněch 466 veršů z celkového počtu 2567 veršů bylo rýmovaných, ale aby překlad nepropásl takové momenty intenzivního světla, k nimž patří například první rozhovor Romea a Julie. Nejde zkrátka zdaleka jen o technickou virtuozitu divadelního verše, ale především o emocionální pravdu. Ale k tomu je třeba velmi rychle dodat, že velké shakespearovské drama je jako symfonie: bez technické virtuozity by ona emocionální pravda nebyla myslitelná.

Martin Hilský

HOSTÉ SLAVNOSTÍ: CZECHOSLOVAK-AMERICAN MARIONETTE THEATRE
DIVADLO F.X. ŠALDY V LIBERCI

Koncem srpna (v pondělí 23. 8. a v úterý 24. 8.) zavítá do Nejvyššího purkrabství i společnost CZECHOSLOVAK-AMERICAN MARIONETTE THEATRE, která zde představí své nastudování HAMLETA v provedení velkých dřevěných loutek a čtyř živých herců. Představení se bude odehrávat v angličtině a jeho adaptátorem i režisérem je Vít Hořejš, který působí současně jako umělecký ředitel společnosti.
V inscenaci z roku 1997 se kromě Víta Hořejše představí i další klíčoví umělci ze společnosti Czechoslovak- American Marionette Theatre (CAMT): Deborah Beshaw, Stephan W. Kolbert a Theresa Linnihan, o hudební doprovod se stará John Bowen.

Design loutek je dílem Jakuba Krejčího, který má na kontě mj. nominaci na cenu American Theatre Wing Design Awards (za rok 1998). Cena je určena pro nejlepší divadelní designéry z off broadwayské, off-off broadwayské i broadwayské scény za jejich práce vytvořené v USA a Jakub Krejčí byl nominovám mj. za výjimečné, sto dvacet centimetrů velké marionety, vytvořené pro inscenaci Golem (r. Vít Hořejš). Davy a armády hrají miniaturní loutky pro rodinná divadla, které pro CAMT vyrobil Miloš Kasal.

O Hamletovi se Anita Gates v newyorských Timesech vyjádřila v tom smyslu, že hlavní představitel pojímá svou roli jako muže silného, nepříliš sympatického, zato sexy: "Je jako William Hurt říznutý Johnem Lennonem," napsala pro Times Anita Gates.

Režisér Vít Hořejš k tomu dodává: "V naší verzi Hamleta jsou protagonisté doslova jako loutky manipulované osudem. Hamletovo dilema je tu násobeno, neboť živí herci vystupují jako alter ega dřevěných panáků. Jako by dávali sami sobě i divákům otázku, kdo vlastně tahá za nitky Hamletova osudu?" Dodejme, že slavné Shakespearovy monology jsou v představení zhudebněny tak, že připomínají písně Leonarda Cohena.

"Naše divadelní společnost vychází z tradičního i netradičního pojetí loutkových představení," říká Vít Hořejš, jehož ansámbl má dále na repertoáru například tituly jako Život a doba Lee Harveyho Oswalda (inscenaci uvedlo legendární newyorské divadlo La MaMa v květnu a červnu těsně před příjezdem do Prahy), Johannes Doktor Faust (2000), Rusalka (1999) nebo Golem (1997). Jak uvedla i recenzentka Emily Mitchell v Time Magazinu: "Režisér Vít Hořejš pojuje dávnou tradici s postmoderním pojetím, čímž poskytuje němým figurínám ze starých dob překvapivou dávku nového života."

Kromě České republiky a Spojených států, kde CAMT vystupoval mimo jiné v Metropolitan Museum of Art, Lincolnově centru, Světovém finančním centru a dalších pozoruhodných místech, se společnost pravidelně účastní i nejrůznějších mezinárodních festivalů v Evropě i v Asii (Polsko, Turecko, Pákistán).

Třetí obnovená premiéra Hamleta bude v červenci uvedena v Brooklynu v divadle Kingsborough College, v září pak soubor podnikne "zájezd" po čtyřech newyorských parcích.

Z jiné světové strany - ze severu Čech - a z poněkud menší dálky přijede na Pražský hrad druhý host letošních Slavností: DIVADLO F.X. ŠALDY V LIBERCI, které zde uvede komedii Konec dobrý, všechno dobré. V překladu Jiřího Joska ji nastudoval režisér Jan Kačer a představí se v ní Ladislav Dušek, Tomáš Impseil, Václav Helšus, Milena Šajdková, Jana Stryková, Jiří Doseděl a Štěpánka Prýmková.

"Nejslavnější světový dramatik napsal tuto hru v roce 1603 a zahájil tak éru zralých komedií, plných ironie a sarkasmu, groteskních šaškovských výstupů i smutného humoru, dobrodružných vylomenin mládí a pošetilých triků stáří," říká dramaturg Martin Urban. "Ale jak praví titul - Konec dobrý, všechno dobré. V režii Jana Kačera to platí i pro samotnou inscenaci komedie, která není českými divadly "promleta" zdaleka tolik jako ty, které Shakespeare napsal předtím."

A o co zde přesně jde? Ona ho miluje a chce za každou cenu. On ji má rád, ale nemiluje ji. Jeho matka však její lásce přeje. On si myslí své a ona také. Mladí a staří se střetnou v názorech na lásku, válku, věrnost, čest, poctivost i svobodu.

"Hru jsem předtím na jevišti neviděl a dělal ji poprvé v životě," uvedl pro deník Právo režisér Jan Kačer před premiérou v roce 2003. "Hry mají ale tu vlastnost, že se vynořují právě v určité době. S dobou, která mnohým připadá trochu rozervaná, přichází z pestré škály Shakespearových her právě tento titul - patří totiž k těm skeptičtějším."

"Je to hra složitá otázkami, nacpaná vtipem a lehká jako pírko," říká dramaturg Martin Urban. "Vznikla po Hamletovi, po Troilovi a Kressidě, tedy v období, kdy se Shakespearova tvorba svým způsobem láme, mění. Výrazný rozdíl mezi tragédií a komedií mizí, přibývá paradoxů, ironie, pochybností. Humor dostává někdy až cynický ráz, tragické motivy se stávají směšnými… Ruku v ruce s tím jde touha po smíru."

"Tahle hra je opravdu trochu hořká, plná ironie a sarkasmu," dodává Jan Kačer, který pokládá titul o rozostření hranice mezi dobrem a zlem za velmi aktuální. "Ale komedie nemusí být zákonitě bezbřehou srandou. Přesto je to stále velmi úsměvná podívaná."

BLÁZNI A MILENCI A BÁSNÍCI: večer Martina Hilského

Zcela výjimečnou akcí bude představení Blázni a milenci a básníci: komponovaný večer, složený z nejlepších scén lásky a vybraných sonetů Williama Shakespeara, připravuje pro Slavnosti jejich dvorní překladatel Martin Hilský. Ten Shakespearovo dílo nejen skvěle přetlumočil do češtiny, ale úryvky pro slavnostní představení i sám vybral, a dokonce je - s přispěním účinkujících herců - bude i osobně uvádět.

"Sestavit večer z částí Shakespearova díla bylo nesnadné, ale pro mne osobně i velmi napínavé," říká Martin Hilský. "Nechtěl jsem vytvořit více či méně zajímavou skládanku z nejznámějších pasáží jeho her. Jednotlivá vyznání, sonety i milostné dialogy jsem se pokusil sestavit tak, aby se vzájemně umocňovaly a nasvěcovaly - ve finále by mělo vzniknout něco jako tematická, jazyková i myšlenková mozaika, kde se k sobě jednotlivé výstupy logicky, a zároveň překvapivě vážou. Zda se mi tenhle záměr podařil, budou moci posoudit právě diváci - já sám mohu říci jen to, že jsem si tuhle neobvyklou práci velmi užil."

V představení Blázni a milenci a básníci se tak objeví například milenci despotičtí, zajíkaví, nesmělí, milenci rázní i milenci proti své vůli. "Jejich škála je u Shakespeara opravdu rozmanitá," říká Martin Hilský, který by v komponovaném večeru chtěl uplatnit nejen téma rozmanitých charakterů a jejich řeči, ale i různého způsobu mlčení, kterými shakespearovské postavy v jeho hrách vládnou.

A co jeho osobní nasazení v roli komentujícího průvodce? "Přistoupit na myšlenku, že bych měl na jevišti osobně vystupovat, pro mě nebylo zpočátku jednoduché," přiznává Martin Hilský, který s návrhem producentů Slavností po úvaze souhlasil. "Přednášet Shakespeara studentům a stoupnout si vedle herců před divadelní publikum, to je - jak říkají Angličané - přece jen trochu jiný šálek čaje," říká dlouholetý profesor anglistiky a amerikanistiky na Karlově univerzitě. "Byla to však výzva k něčemu novému a ta se neodmítá: moc rád bych někdy takový úkol jednou zpracoval i jako knihu - tam bych se cítil úplně nejsvobodněji."

Představení Blázni a milenci a básníci bude pojato jako dobročinná akce: pořadatelé z Agentury Schok i generální partneři z PPF se rozhodli veškerý výtěžek věnovat na dobročinný účel. "Věřím, že i charitativní aspekt celé věci přiláká na tento večer specifické, pro naše konání příznivě naladěné publikum," říká Martin Hilský. "Budeme se je snažit poučit, pobavit a ukázat známé i neznámé Shakespearovy postavy v poněkud jiném světle."

KDO JE KDO - TVŮRCI

Martin Huba - režie

Výborný herec, renomovaný režisér a úspěšný vysokoškolský profesor je osobnost známá v Čechách i na Slovensku. Svou štíhlou postavou, ušlechtilým zjevem, jemným chováním, ale především trvalou spoluprací na kvalitních projektech si Martin Huba vysloužil trefnou přezdívku - aristokrat divadla.
Tu potvrdil i jako režisér velmi úspěšné inscenace Krále Leara s Janem Třískou, uvedené na brzy beznadějně vyprodaných Slavnostech v letech 2002 a 2003 - letos pro tento festival nastudoval Romea a Julii v novém překladu Martina Hilského.
Syn herce Mikoláše Huby a operní zpěvačky Mimi Kišonové-Hubové v roce 1964 absolvoval herectví na bratislavské VŠMU. Působil v košickém divadle, poté v Divadle poezie a také v Divadle na korze, odkud přešel po jeho zákazu na Novou scénu Slovenského národního divadla v Bratislavě. Členem činohry SND se stal v roce 1976 a setrval zde víc než dvacet let. Od roku 1999 hostuje na řadě slovenských i českých scén.

Jako herce jej lze vidět například v představení Garderobiér (Divadlo v Dlouhé), Kontrabas (Studio L+S) nebo Divadelník (Divadlo Na zábradlí).
Ze jeho režijních počinů uveďme například představení Showmen (SND, 1990), Souboj s démonom (SND, 1992), Incident (Divadlo Astorka - Korzo ´90, 1993), Višňový sad (SND, 1995), Deset malých černoušků (SND, 1999), Tančírna (SND, 2001), Garderobiér (Divadlo v Dlouhé, 2003) nebo nejnovější Incident (HaDivadlo, 2004).
Za svoji hereckou a režijní tvorbu získal řadu ocenění - je držitelem Ceny Alfréda Radoka, Ceny Thálie, má na kontě Křišťálové křídlo, dvakrát mu byla udělena cena Dosky (Divadelní ocenění sezony).

Ve filmu se uplatnil například ve snímku Fany (1996) režiséra Karla Kachyni, v Kuřeti melancholik (1999) Jaroslava Brabce a v tragikomedii Musíme si pomáhat (2001) v režii Jana Hřebejka, která se probojovala až k nominaci na Oscara.

Martin Huba hrál také v mnoha kvalitních televizních inscenacích (např. Jubileum, Rembrant van Rijn, Spolužák, Hranice únavy), účinkoval v řadě televizních filmů (S Rozárkou, Nepokojná láska). Pro televizi pracoval také jako režisér (Mistrovský kurz, Slepý Geronimo a jeho bratr, Hra o lásce a smrti).

Martin Hilský - autor překladu

Prof. PhDr. Martin Hilský, anglista, překladatel, esejista a profesor anglické literatury na Univerzitě Karlově, patří k předním českým překladatelům Shakespearova díla. Své bravurní, sofistikované konstrukce Hilský vždy opírá o důkladnou znalost jazyka a dobových reálií: jeho překlady jsou tak - při vší pokoře vůči předloze - jiskřivé a moderní.

První shakespearovský překlad vytvořil Martin Hilský v roce 1984 (Sen noci svatojánské). Od té doby přeložil už více než dvacet Shakespearových her. Jeho čerstvým počinem je překlad Romea a Julie, pořízený pro letošní premiéru hry na Letních shakespearovských slavnostech. Na slovenských pasážích Romea a Julie spolupracoval básník a překladatel Lubomír Feldek. Hru Hamlet, jejíž přetlumočení považuje prof. Hilský za obtížné především pro její široký jazykový rejstřík, převedl do češtiny už v roce 1999.

Profesní dráha: Do roku 1965 studoval angličtinu a španělštinu na FF UK v Praze. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán na stipendijní pobyt na univerzitě v Oxfordu a jeden rok (1968-69) působil jako mladší vědecký pracovník na Linacre College. V letech 1989-98 stál v čele Ústavu anglistiky a amerikanistiky UK, kde nyní působí jako profesor.

Překlady W. Shakespeara: Sen noci svatojánské (1984), Marná lásky snaha (1987), Jak se vám líbí (1991), Zimní pohádka (1992), Perikles (1993), Zkrocení zlé ženy (1994), Cymbelín (1995), Kupec benátský (1995), Veselé paničky windsorské (1996), Othello (1997), Mnoho povyku pro nic (1997), Sonety (1997), Macbeth (1998), Antonius a Kleopatra (1998), Večer tříkrálový (1999), Hamlet (1999), Bouře (2000), Komedie omylů (2000), Jindřich IV. (2000-2001), Richard III. (2001), Král Lear (2002), Richard II. (2002), Jindřich V. (2003), Romeo a Julie (2004).

Martin Hilský je autorem monografie Současná britská próza (1992) a knižní studie anglo-americké avantgardy Modernisté (1995), editorem a spoluautorem knihy esejů o americké próze Od Poea k postmodernismu (1993) a britské próze Od slavíka k papouškovi (2003). Napsal několik desítek studií a esejů o anglické a americké literatuře. Ve dvojjazyčné shakespearovské edici opatřené rozsáhlými úvodními studiemi a komentáři vydal v nakladatelství TORST Sen noci svatojánské (1996), Sonety (1997), Kupce benátského (1999) a Hamleta (2001), v nadaci Evropský literární klub (ELK) postupně vycházejí jeho překlady celého Shakespearova díla (zatím vyšlo šestnáct svazků).

Za překlad Shakespearových Sonetů (1997) obdržel Martin Hilský Jungmannovu cenu, za překlady a interpretaci Shakespearova díla cenu Toma Stopparda za rok 2002 udělovanou Nadací Charty 77 a za rozhlasový pořad o Sonetech Williama Shakespeara obdržel Výroční cenu za rok 2002 Nadace Českého literárního fondu. V roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice a za jeho shakespearovské překlady jmenovala královna Alžběta II. čestným členem Řádu Britského impéria.

Skupina PPF - generální partner Slavností

Skupina PPF je dnes nejsilnější tuzemskou finanční institucí. Svůj vztah ke společnosti však vyjadřuje i aktivní podporou vybraných kulturních či charitativních projektů - rozhodujícím hlediskem je pro ni přitom trvalá hodnota projektu, kvalita a jeho obecný společenský prospěch.

"Vážím si těch, kteří dokážou podpořit divadlo nejen finančně, ale i organizačně a kreativně," říká o generálním partnerovi režisér Martin Huba. "Skupina PPF dává Slavnostem dlouhodobou jistotu stálého zázemí, bez něhož se žádná opravdu profesionální práce neobejde."

V případě Letních shakespearovských slavností vystupuje skupina PPF už pátým rokem jako generální partner projektu. To znamená, že akci nejen finančně zajišťuje, ale přispívá k jejímu dalšímu rozvoji vlastními nápady a iniciativami. Vloni akci rozšířila o výstavu Shakespeare ve fotografii, uspořádanou v Leica Gallery Prague - výběr snímků z předchozích ročníků Slavností, jak je od roku 1990 zachytili přední čeští fotografové.

Letos skupina PPF obohatila Slavnosti o další unikátní výstavu: Maximální fotografie je kolekce sedmadvaceti velkoformátových zvětšenin od významných českých fotografů, které budou po celé léto umístěny na speciálních skleněných stěnách v areálu Pražského hradu. Fotografie pocházející ze sbírky skupiny PPF jsou instalovány ve veřejném prostoru tak, aby se citlivě propojily s hradní architekturou i duchem shakespearovských představení. Originální, myšlenkou i rozsahem dosud ojedinělý fotografický projekt takto zpřístupní vybranou část sbírky PPF široké veřejnosti.

Právě špičková česká fotografie patří vedle divadla k oblastem, jimž se PPF intenzivně věnuje a o jejíž uchování a rozvoj pečuje: z vlastní iniciativy zrekonstruovala malostranský Ateliér Josefa Sudka, řadu let buduje sbírku "Fotograf v zahradě", zahrnující díla předních českých fotografů. Z této sbírky pochází i kolekce snímků pro výstavu Maximální fotografie, v níž figurují autoři jako František Drtikol, Ivan Pinkava, Jaroslav Rössler, Drahomír Josef Růžička, Ladislav Sitenský, Gábina Fárová, Jan Lukas, Emila Medková, Vasil Stanko nebo Peter Župník.

"Mně se líbí, že projekty podporované PPF jsou nejen kvalitní, ale ukazují také lepší a ušlechtilejší tvář světa," vyjádřil se kdysi o generálním partnerovi Slavností Jan Tříska. "Je přece zcela zřejmé, že pokud někoho zajímá Shakespeare nebo Sudek do té míry, aby do nich investoval svoje myšlenky i peníze, pak musí mít vytříbený cit pro krásné a nepomíjivé věci. A protože Slavnosti podporují stabilně a vytrvale, řekl bych, že jsou to podobně jako já běžci na delší trať."

"Je to docela prosté," doplňuje ho ředitel Agentury Schok Michal Rychlý. "Nebýt spolupráce se skupinou PPF, Slavnosti by nikdy nemohly fungovat v takovém rozsahu a kvalitě, na jaké jsou dnes. I v kultuře u nás začíná platit to, co je už zcela normální například ve sportu - stále víc aktivit bude moci vznikat jen za podpory silných finančních institucí. A Slavnosti ukazují, jak může být takové spojení prospěšné - vstup aktivního, kultuře nakloněného partnera je přínosem nejen pro akci samotnou, ale také pro publikum, které se může spolehnout na její stabilně vysokou úroveň."

O PPF a dalších kulturních a charitativních projektech v její péči viz www.ppf.cz.

Agentura Schok, spol. s r. o. - pořadatel

Pořadatelskou Agenturu Schok reprezentuje ředitel Michal Rychlý a výkonný ředitel Václav Beránek. Významný podíl na úspěchu festivalu mají i její dva producenti Dan Bartek a Evžen Hart.

Agentura Schok se zabývá organizováním kulturních, společenských a firemních akcí, produkuje konference atd. Solidní produkční zkušenosti společně s uměleckým, společenským a manažerským zázemím jejího vedení dělají z této agilní firmy ideálního organizátora akce typu Letních shakespearovských slavností. Ty pořádá už od roku 1998. Právě v její péči s podporou generálního partnera, skupiny PPF, se Slavnosti vyšvihly v přední událost kulturní sezony.

KDO JE KDO - HERCI

Významná slovenská herečka patří mezi stálice české a slovenské divadelní, filmové i televizní scény. Je opravdu mimořádnou umělkyní - její výjimečný herecký talent se u ní současně opírá o pevnou osobnost, kultivovaný projev a přirozený ženský půvab.
Už jako osmiletá hrála s ochotníky a současně se věnovala baletu, gymnastice a hře na klavír. Herecká studia absolvovala na bratislavské VŠMU (1963) a poté nastoupila do angažmá na bratislavské Nové scéně. V roce 1964 debutovala jako Ofélie v Hamletovi na prknech Slovenského národního divadla, kde působí dodnes. Z jejích mnoha velkých divadelních postav připomeňme alespoň Mášu ve Třech sestrách, Helenu ve Snu noci svatojánském, Natašu ve Vojně a míru, Isadoru Duncanovou v Když tancovala, Roxanu v Cyranovi, Antigonu či statkářku Raněvskou ve Višňovém sadu. V Opeře SND účinkuje také v roli divy Marie Callasové, v bratislavském divadle Aréna hraje v úspěšném představení Koza aneb Kdo je Sylvie? Edwarda Albeeho (r. Martin Čičvák).

Díky filmu pracovala s takovými klasiky jako Jiří Krejčík (Polnočná omša), Vojtěch Jasný a Jan Werich (Až přijde kocour), Karel Zeman (Bláznova kronika), Paľo Bielik (Majster kat) či Martin Frič (Lidé z maringotek). Obracejí se však na ni i výrazní tvůrci z mladé a střední generace: režisér Jan Hřebejk ji nabídl úlohu maminky v Pelíšcích, Martin Šulík ji obsadil do filmu Orbis Pictus (1997), Eva Borušovičová ji angažovala do generačního příběhu Modré z nebe (1997) atd.

Je držitelkou mnoha ocenění z divadelní, ale i občanské sféry. Vítězka anket krásy a sympatií má na kontě např. Cenu Janka Borodáče - 1967, Cenu Andreje Bagara - 1982, vítězství v anketě kritiků DOSKY - Divadelní ocenění sezony - za ženský výkon v roli Stařenky v Ionescových Židlích (1999) atd. V roce 2001 ji slovenští filmoví kritici a publicisté vyhlásili herečkou století. V následujícím roce převzala z rukou slovenského prezidenta státní vyznamenaní Řád Ľudovíta Štúra I. třídy, udělené "za mimořádné významné zásluhy v oblasti kultury a za zásluhy o demokracii a lidská práva". Jejím nejnovějším titulem je Žena roku 2003: čtenáři populárního slovenského magazínu Slovenka jí ho udělili za její charitativní práci s dětmi.

Emília Vášáryová úspěšně hostuje i v pražském Divadle Na zábradlí: za účinkování v Bernhardově dramatu Ritter, Dene, Voss získala Cenu Alfréda Radoka.

Pod vedením Martina Huby již účinkovala v mnoha inscenacích - mj. ve Višňovém sadu (českými kritiky označeném za nejlepší zahraniční inscenaci roku 1996), v Enquistově hře Ze života žížal či v adaptaci detektivky Agathy Christie …a nakonec nezůstal už nikdo (1999, SND). Hraje i v úspěšném představení Tančírna (2001, SND, r. Martin Huba a Martin Porubjak). Její dlouholetý kolega ze Slovenského Národního divadla ji teď angažoval i pro roli Chůvy v Shakespearově Romeovi a Julii.

Kateřina Čapková - Julie
(* 1984, Trutnov)

Světlovláska s šedýma očima a postavou modelky (178 cm, 53 kg) je ve 4. ročníku pražské Státní konzervatoře. K herectví se dostala prostřednictvím starší sestry, která ji kdysi přivedla do dramatického kroužku - tam pak Katka chodila skoro sedm let. Zkoušky na konzervatoř nebrala osudově, počítala spíš se studiem na obchodní akademii. O to víc byla překvapená, když ji hned napoprvé přijali: dialog Čapkova apokryfu Svatá noc jí tehdy pomáhal nastudovat její kamarád a spolužák ze základní umělecké školy Aleš Říha (známý např. jako Matěj Pěnkava ze seriálu Nemocnice na kraji města).

Na konzervatoři si vyzkoušela především role tragických, citově rozvrácených žen (Médea, Nahé odívati, Krvavá svatba). Jejím oblíbeným uměleckým žánrem je melodrama (v roce 2003 získala 3. místo ve Fibichově soutěži: monolog ze hry Psychóza pro ni tehdy zhudebnil Jan Rybář). Také v této disciplíně, kombinující recitaci s hudbou, uplatňuje Kateřina svoje samozřejmé charisma, schopnost vhledu do komplikovaných postav i umění jejich expresivního, dramatického vyjádření. Jejím nejnovějším projektem je melodram Ariadna z Naxu. Kateřina ho zkouší pro Český rozhlas a hodlá s ním vystoupit i na Mezinárodním festivalu v melodramu.

Jejím koníčkem je četba - Kateřina takhle objevuje hlavně divadelní hry - z beletrie ji zajímají romány z druhé světové války. Sedm let se aktivně věnovala latinsko-americkým tancům, teď zkouší tanec orientální. Ráda plave a lyžuje. Kořeny její rodiny sahají až ke Karlovi, Josefovi a Heleně Čapkovým.

Roli Julie Kapuletové, kterou si oblíbila už při povinném školním probírání Shakespearových her, získala Kateřina v konkurenci více než dvou set adeptek: jako mladičká, poprvé zamilovaná Julie se tato netuctová osobnost a herečka konečně představí před velkým divadelním publikem.

Zuzana Vejvodová - Julie www.vejvodova.com
(* 1980, Praha)

Brunetka narozená ve znamení Panny vystudovala Státní konzervatoř v Praze. Ještě během studií hostovala v Divadle na Vinohradech, kde na sebe upozornila jako Annabella v dramatu Škoda, že byla děvka (1998, r. Vladimír Strnisko).

Už téměř šest let vystupuje v pražském Divadle Na Fidlovačce, kde účinkovala v mnoha rozličných inscenacích: v Tylově hře se zpěvy Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka hrála Lidunku (1998, r. Tomáš Töpfer), v Drdově pohádce Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert se objevila jako Mančinka (2000, r. T. Töpfer), v dramatu Kukaččí hnízdo podle známého románu Kena Keseyho ztvárnila dobromyslnou prostitutku Candy (2000, r. Jan Kačer), v Čapkově Loupežníkovi vystupovala jako Zahalená žena (2002, r. T. Töpfer), v Gogolově Ženitbě ji Juraj Deák obsadil coby nevěstu Agátu (2002). V Malovaném na skle hraje Janíkovu milou, v muzikálu Šumař na střeše jednu z Tovjeho dcer Chavu (r. J. Deák, 2000 a 1998).

Přestože zvládá i úlohy složité a dramatické, její múzický talent i dosavadní angažmá ji zatím nabídlo příležitosti hlavně ve zpěvohrách a muzikálech: v operetě Mamzelle Nitouche hrála klášterní chovanku Denisu (2001, r. Jan Kačer), ve hře se zpěvy Thyl Ulenspiegel vystupovala střídavě jako Nele, Betkina i Anna (2001, r. T. Töpfer), v muzikálu Carmen ztělesnila opuštěnou a zrazenou Micaelu (2003, r. J. Deák).

Aktuálně ji můžete vidět v muzikálu Rebelové v Divadle Broadway v Praze (2003, r. Filip Renč), kde alternuje křehkou Terezu i protřelou Bugynu. Na prknech Divadla Na Fidlovačce si nedávno vyzkoušela i svou první velkou shakespearovskou roli - Rosalindu v komedii Jak se vám líbí (2003, r. J. Deák).

Zuzana hrála také v televizi: kromě pohádek (Prsten kohouta Alektyra, Zlatá princezna) účinkovala třeba v seriálu Území bílých králů (1990, r. Ludvík Ráža) a O ztracené lásce (2000, r. Viktor Polesný), v televizních inscenacích Isabela, vévodkyně bourbonská (1999, r. Zdeněk Zelenka - postava Beatrix) a Hledání Janáčka (2002, r. Petr Kaňka - skladatelova milenka).

Jejím nejoblíbenějším spisovatelem je Karel Čapek, z dramatiků má ráda Tennesseeho Williamse. Chcete-li ji potěšit, kupte jí lilie.

Roli Julie v nové inscenaci letošních Letních shakespearovských slavností získala na základě velkého veřejného konkurzu (alternuje ji s Kateřinou Čapkovou).

Ladislav Hampl
(* 1981, Liberec)

Sympatický, sportovně založený blonďák, čerstvý člen Divadla Na Zábradlí a student posledního ročníku pražské DAMU, právě rozjíždí svoji nadějnou hereckou kariéru. Jeho inteligentní, vnitřně oduševnělý projev i neokázalé charisma zaujaly i Martina Hubu, který ho pro novou inscenaci Slavností původně obsadil do vedlejší role Parise: po prvních zkouškách však Ladislav povýšil na Romea.

S Romeem se ostatně potkává už potřetí: po prvním seznámení na školních klauzurách a inscenaci v Rokoku - kde byl ovšem angažován jen jako jeden z mnoha alternujících mladíků do už rozjetého představení - jde konečně o první řádné nastudování pod pevným režijním vedením.

Ladislav pochází ze sportovně založené rodiny. Po gymnáziu se přihlásil na DAMU, kam byl přijat hned napoprvé. V roce 2003 získal na festivalu divadelních škol Zlomvaz (společně s kolegou Danem Špinarem) Cenu týdeníku Reflex pro nejlepšího herce - porota ocenila zejména představení Polaroidy (r. Natálie Deáková - postava prostituta Victora) a Play Albee (společný projekt absolventského ročníku, postava Mladíka). Finanční odměnu, která cenu provází, použil Ladislav na turisticko-poznávací výlet do Londýna, kde stihl navštívit divadla i fotbal.
Aktuálně hraje v současném Albeeho dramatu Marriage Play (studio DAMÚZA, r. N. Deáková). Takřka celou republiku už objel díky komedii Smíšené (po)city, kde vystupuje mj. po boku Thálií oceněného Petra Kostky. V Divadle na Vinohradech, kde byl krátce ve stálém angažmá, ho můžete vidět např. v inscenaci Lásky paní Katy (r. Vladimír Strnisko), kde ztvárnil skeptického Doma, synovce hlavní hrdinky (Jiřina Bohdalová).

Film a televize ho zatím vnímají jako typ "hodného kluka": v Brabcově krimi Bolero ztvárnil postavu Edy Lohníka, naivního člena party mladých vrahů, jako dobrodušného, citlivého Láďu ho obsadil i Börkur Gunnarsson do hořké česko-islandské komedie Silný kafe. Mihl se také v televizním seriálu Nadměrné maličkosti, kde hrál poslušného, rodiči hýčkaného J. V. Sládka (povídka Vše pro syna).

Na Letních shakespearovských slavnostech už hrál v Králi Learovi - tehdy ovšem jen jako člen královské družiny. Ve volném čase renovuje svůj malý pražský byt, ve fyzické kondici i optimálním životním tempu ho udržuje také fotbal, který si s partou hereckých přátel dopřává každou neděli dopoledne.

Jiří Hájek - Romeo
(* 1982, Tábor)

Třiadvacetiletý herec směřoval k divadlu už jako dítě, když se starším bratrem Vojtěchem (nyní studentem DAMU) sestavovali vlastní divadelní produkce. Originálními projekty, spočívajícími v interpretaci již existujících scének na gramofonových deskách, pak bavili nejen sebe, ale i své rodiče a široký okruh příznivců - vystupovali na různých amatérských soutěžích, pořádali majálesy atd.

Na JAMU v Brně byl Jiří Hájek přijat hned napoprvé. Vyzkoušel si zde například postavu Jonathana v dramatu Tatínku, ubohý tatínku, maminka mě pověsila v šatníku a mně je tak smutno (A. Koppit), Tichého v Podivném odpoledni Zvonka Burkeho, Vilíka v Měsíci nad řekou, Tuzenbacha v absolventském představení Tří sester, s ruským režisérem Rodionem J. Ovčinikovem spolupracoval na představení Koně k nezkrocení.

Kromě účinkování ve školních představeních napsal a zrežíroval monodrama Živé dřevo aneb Co se děje u Luboše v kapse: hra byla letos v květnu s úspěchem uvedena na festivalu Zlomvaz 2004, přehlídce vysokých divadelních škol v pořadatelství pražské DAMU.

Role Romea v nové inscenaci Letních shakespearovských slavností je jeho první velkou hereckou příležitostí: vybojoval ji ve velkém veřejném konkurzu. Talentovaný herec je zatím na volné noze a opatrně zvažuje možnosti svého prvního stálého angažmá - i nadále zůstává v kontaktu s bývalými spolužáky, s nimiž chce v září zahájit provoz olomouckého divadla Tramtárie: jejich prvním počinem bude inscenace Tramvaj do stanice Touha.

Bohumil Klepl - Montek
(* 1958, Moskva)

Syn arménské letecké navigátorky a českého strojního inženýra prožil dětství střídavě v Moskvě a Pardubicích. Vystudoval DAMU a po krátkém hostování v Divadle na Vinohradech nastoupil do angažmá na oblasti (Cheb a Kolín). Nabídka spolku Kašpar, s nímž účinkoval v pražském Rokoku, ho zastihla už na volné noze. Nakonec zakotvil v Divadle Na zábradlí: právě tady vytvořil v devětatřiceti letech výtečného Ivanova ve stejnojmenném dramatu A. P. Čechova (1997, r. Petr Lébl). S touto inscenací vystupoval mj. v moskevském MCHATU a v divadle v Omsku. V Léblových představeních exceloval také v úloze Chlestakova v Revizorovi, výrazné party odehrál také v Rackovi a Cabaretu. V režii Jiřího Pokorného hrál v inscenaci Terasa, Jan Kraus ho obsadil do komedie Nahniličko.
O Kleplově všestrannosti a flexibilitě svědčí i jeho úspěch v muzikálu Má férová Josefína (1992, r. Ondřej Havelka) a v operetě Polská Krev (1993, r. Ota Ševčík).

Je majitelem Kleplova loutkového divadla, s nímž pravidelně objíždí skoro celý svět. Jeho originální repertoár zahrnuje vesměs vlastní, radikálně zkrácené adaptace klasických děl, které předvádí v nejrůznějších jazycích (zajímavou výjimku tvoří Buldočina, hra, kterou mu věnoval režisér Jan Antonín Pitínský). V loňském roce nastudoval v rámci tohoto divadla inscenaci Romeo a Julie (r. B. Schenková).

V současnosti hraje také v Divadle bez zábradlí, kde ho lze vidět v hořké komedii Tři muži na špatné adrese (r. Boris Ščedrin) nebo v tragikomedii Rodina Tótů (r. Enikö Eszényi). Pravidelně se účastní také kabaretní talkshow Jana Krause Uvolněte se! v Divadle na Novotného lávce.

Přestože Bohumila Klepla proslavilo hlavně divadlo, jako tragikomický typ se dobře uplatňuje i ve filmu a v televizi: v komedii Už (1995, r. Zdeněk Tyc) s gustem vystřihl měkkosrdcatého pasáka Milana, v televizním filmu Archa pro Vojtu (2001, r. Monika Elšíková) ztělesnil tatínka, který se ke svému postiženému synovi přibližuje pomocí loutek. Objevil se rovněž ve filmech Báječná léta pod psa (Petr Nikolaev, 1997), Eliška má ráda divočinu (Otakáro Schmidt, 1999) , Všichni moji blízcí (Matej Mináč, 1999), Oběti a vrazi (Andrea Sedláčková, 2000), Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (Václav Vorlíček, 2001), Pupendo (2003, Jan Hřebejk) a v dalších.

Také televizními režiséry je často obsazován do rozmanitých rolí nejrůznějších žánrů: hrál např. v tv minisériích I ve smrti sami (r. Dušan Klein), v inscenacích Nezvěstný (r. Jaroslav Kačírek), Historky od krbu (r. Ondřej Trojan), seriálech Kde padají hvězdy (r. Jan Hřebejk), To jsem z toho jelen (r. K. Smyczek), Černí baroni (r. Juraj Herz) a Místo nahoře (r. Karel Smyczek), v televizním filmu Útěk do Budína (Miroslav Luther) a v dalších.

Marek Vašut - Kníže
(* 1960, Praha)

Pozoruhodný herec i mužný typ si v počátku kariéry cíleně zvolil image frajera a drsňáka. Jeho herecké rozpětí však naznačuje, že jeho umělecké kvality a zájmy zasahují i sféry výrazně hlubší. Právě na to vsadil Martin Huba, když mu svěřil roli KNÍŽETE ve svém novém představení Romeo a Julie: touto výraznou úlohou se Marek Vašut po letech vrací opět na divadelní prkna.

Syn tanečnice Věry Vašutové-Burešové a baletního teoretika, kritika a libretisty Vladimíra Vašuta si hraní poprvé vyzkoušel už v šesti letech (film Káťa a krokodýl). Po gymnáziu vystudoval DAMU, poté nastoupil do Mahenovy činohry v Brně (Strakonický dudák, Král Oidipus). Sedm let byl členem činohry Národního divadla v Praze (1985-90, 1992), kde - než ho z vlastní vůle opustil - vytvořil několik pozoruhodných rolí: Petra v představení Chuť medu (1987, r. Miroslav Macháček), Azolana v Nebezpečných vztazích (1987, r. Ladislav Smoček), Hérakla-Inspektora-Šejdíře v Ptákovinách podle Aristofana (1988, r. Stanislav Moša), Vítka ve Zlém jelenovi (1989, r. Jiří Menzel). Se Zlatou kapličkou se rozloučil postavou Kazimíra Dachla z Nestroyově dramatu Tajné peníze, tajná láska (1991, r. Miroslav Krobot).

V roce 1990 získal Fulbrightovo stipendium a na rok odjel studovat do USA na Lee Strasberg Theatre Institut do New Yorku, kde před ním sbírali zkušenosti např. Marilyn Monroe, Marlon Brando či Dennis Hopper.

Natočil přes 60 celovečerních filmů. Zejména v 80. letech neměl se svým blazeovaným typem rebela a výtržníka v českém filmu konkurenci. Výtečně si vedl v roli boxera Vildy Jakuba v Soukupově retrofilmu Pěsti ve tmě (1987). Rád vzpomíná i na postavu cynického George z Kamaráda do deště II - Příběh z Brooklynu (1992, r. Jaroslav Soukup), poručíka Mortona v krimi Jak chutná smrt (1995, r. Milan Cieslar) a ochrnutého sira Clifforda, podváděného lorda v POLESNÉHO tv adaptaci slavného románu Milenec Lady Chatterleyové (Cena FITES pro nejlepšího herce roku 1998).

Umí jezdit na koni, boxovat, šermovat, střílet, lyžovat, surfovat, řídit auto i motorku. Mluví česky, slovensky, francouzsky, anglicky a rusky, domluví se německy, italsky, španělsky a polsky. Z hudebních nástrojů ovládá kytaru a bubny.

I díky těmto dovednostem ho pravidelně oslovují zahraniční filmové produkce: objevil se např. ve filmech Diamantové meče, Mladý Ivanhoe, Aféra Dreyfus, Mission Impossible, Blade II, Bad Company (Česká spojka), xXx, Van Helsing, a dalších. Na place se tak setkal mimo jiné s Francem Nerem, Rutgerem Hauerem, Gary Oldmanem, Tomem Cruisem, Samem Neillem, Isabellou Adjani, Donaldem Sutherlandem, Wesley Snipesem, Seanem Connerym, Susan Sarandon a Anthony Hopkinsem.

Řadu rolí mu nabídla i televize - na kontě jich má už přes padesát, včetně účinkování v zahraničních koprodukcích (Fathrland, Děti duny, Hitler: The Rise of Evil,). V televizní hře Hostina podle předlohy Jiřího Hubače ztvárnil šíleného císaře Nerona, v seriálu Stříbrná paruka hrál vojenského zběha Karbuse, populární byl i jako titulní hrdina v detektivním seriálu Martin Tomsa. Svůj smysl pro legraci a sebeironii bohatě uplatnil v pořadu Televize Znova, na němž spolupracoval s Gabrielou Osvaldovou.

Vyzkoušel si práci pro reklamu (jako herec, ale i tvůrce kampaní), je spoluautorem a producentem hraného dokumentu o slavných vídeňských Češích, uvedeném v rakouské televizi, je podepsán i pod dokumentárním filmem z Tibetu atd. Jeho koníčkem je umělecká fotografie, kterou už mnohokrát vystavoval, rád pracuje s počítačem. Napsal sbírku básní Humanet, v níž mj. vyznává obdiv k básníkovi Ivanu Divišovi. Je spolumajitelem módního salonu Nostalgie. Díky své osobní zkušenosti s depresí vystupuje jako zastánce její kvalitní, odborné léčby. Ačkoli je stále idolem mnoha ženských srdcí, zůstává svobodný a bezdětný.

Martina Válková - Kapuletová
(* 1975, Znojmo)

Dcera soukromého zemědělce absolvovala v roce 1998 herectví na JAMU v Brně. Už ve druhém ročníku studií vyhrála konkurz na roli Jenůfy v Národním divadle v Brně, kde byla v angažmá až do roku 2000. Zahrála si tu Jenůfu (Jenůfa), Editu z Bergu (Dvouhlavý orel), Milionářku (Immanuel Kant), Ofélii (Hamlet), Carolu (Sestup Orfeův) a další role. Současně hostovala v pražském Národním divadle, kde ztvárnila Lucianu v Komedii plné omylů, Ruměnu v Hadriánovi z Římsů, Nastasju Filipovnu v Idiotovi nebo Kristinu v Kristinčině návratu. Hrála také v televizním filmu Útěk do Budína.

Na scéně Národního divadla v Praze, kde je už čtvrtým rokem ve stálém angažmá, nyní vystupuje v představeních Cyrano z Bergeracu (2002, r. Michal Dočekal - Roxana, Subreta, Marta) a Coriolanus (2004, r. Ivan Rajmont - Virgilia). Aktuálně účinkuje i v rozmarné francouzské komedii A do pyžam!, uváděné coby zájezdové představení v produkci Alexeje Pyška.

S Letními shakespearovskými slavnostmi spolupracuje už stabilně: účinkovala už v komedii Marná lásky snaha (2001-2, r. I. Rajmont, Princezna Francouzská) a v Králi Learovi (2002-2, r. M. Huba, Goneril).
Martina je vdaná, jejím manželem je dirigent a sbormistr Roman Válek. Roli Kapuletové alternuje se svou kolegyní z ND Janou Janěkovou ml.

Jana Janěková, ml. - Kapuletová
(* 1978, Zlín)

Členka činohry Národního divadla v Praze pochází z herecké rodiny. Absolvovala brněnskou JAMU a již během studií začala hostovat v Divadle v 7 a půl a Městském divadle v Brně (Verunka v Našich furiantech). Působila také na studiové scéně Marta, kde ztvárnila roli Leny (Leonce a Lena), Královny (Yvona, princezna burgundská) a Rosaliny (Marná lásky snaha).
Se souborem činohry Národního divadla spolupracovala poprvé jako host v inscenaci Hofmannsthalova Kristinčina návratu (Terezka), dále nastudovala např. role Margarety (Mnoho povyku pro nic), Clarice (Sluha dvou pánů), Airopy (Smrt Hippodamie), roli Ohnivé (Pták Ohnivák) a další. Od září 2000 je v ND v trvalém angažmá. V současnosti hraje v inscenacích Cyrano z Bergeracu (Roxana, Subreta, Marta), Psychóza 4.48, Dobrý člověk ze Sečuanu (Šen Tě - Šuej Ta), Lakomec (Mariana) a Pokoušení (Markéta).
Roli Kapuletové, Juliiny matky, alternuje se svou kolegyní z ND Martinou Válkovou.

Adrian Jastraban - Benvolio

Rodák z Banské Bystrice vystudoval JAMU v Brně. Působí v oblastním divadle v Olomouci, kde vytvořil řadu významných rolí - Evžena Oněgina, Radúze, Malvolia ve "Večeru tříkrálovém", titulního hrdinu v Andrejevově hře "Ten, který dostává políčky", Mefista či Čechovova Platonova. Hrál jednu ze dvou hlavních rolí ve filmu Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba. Na Letních shakespearovských slavnostech se už objevil v roli Edmunda v inscenaci Krále Leara.
V současnosti účinkuje mj. v muzikálovém představení Cikáni jdou do nebe (2004, Divadlo Bez zábradlí, r. Radek Balaš).

Filip Čapka - Merkucio

Pochází z herecké rodiny a po absolutoriu na JAMU v Brně se stal členem divadla v Olomouci. Odtud zamířil do Brna a nyní je členem ostravského Divadla Petra Bezruče. Z jeho významných rolí připomeňme Jindřicha IV., ústřední postavu Zeměměřiče K. v Kafkově "Zámku" a v současné době účinkování v inscenaci "Trainspotting" od Irvina Welshe.
K jeho posledním rolím patří Buča v muzikálu Cikáni jdou do nebe (2004, Divadlo Bez zábradlí, r. Radek Balaš).

David Suchařípa - Vavřinec, Lékárník

Narozen 1965, syn herce Leoše Suchařípy a divadelní redaktorky. Vystudoval pražskou konzervatoř a první angažmá nastoupil v Táboře. Vystupoval v Divadle Bez zábradlí a v Činoherním klubu, hraje v Divadle Na Fidlovačce (Šumař na střeše, Muž z La Manchy, Balada pro banditu), pracuje pro film, televizi, rozhlas i dabing. V režii Juraje Deáka hrál Hamleta, Vladimír Morávek ho obsadil jako Romea i Krále Leara (alternoval ho s Jiřím Pechou).
Z jeho nejvýraznějších kreací jmenujme Vladimíra v absurdním Beckettově dramatu Čekání na Godota, uváděném v pražském Činoherním klubu: David tu hraje po boku svého otce, Leoše Suchařípy. V Kischonově komedii Byl to pták! (Romeo a Julie po 30 letech - Divadlo Bez zábradlí) ztvárnil ducha Williama Shakespeara.
Jeho koníčkem je fotbal, je stále registrovaným hráčem ČMFS.

Igor Chmela - Montek
(* 1971, Praha)

Po absolvování studia herectví na DAMU se stal členem souboru Národního divadla (Cesta dlouhým dnem do noci, Gabriel Borkman, Othello, Faust, Zpověď dítěte svého věku). Poté byl v angažmá Dejvického divadla (Lup, Oblomov).
Od roku 1998 začal hostovat v Divadle Na zábradlí (např. inscenace Plukovník Pták režii Petra Lébla), od roku 2002 je zde ve stálém angažmá. Z jeho rolí jmenujme např. uhrančivý výkon v úloze Etienna v inscenaci Jiřího Pokorného Terasa (2001) nebo charismatického šéfa gangsterů Billa Crackera v inscenaci Jiřího Ornesta Happy End (2002). Výrazně se projevil i jako Keith v Kosmonautově posledním vzkazu ženě, kterou kdysi, v bývalém Sovětském svazu, miloval (r. Juraj Nvota), Doktor Lvov v Ivanovovi (r. P. Lébl), Bastian Mole v Panu Kolpertovi (r. Jiří Pokorný), Pan Landauer v Náměstí Hrdinů (r. J. Nvota) a Kohlhaas ve Veřejném nepříteli (r. Jakub Krofta). Kromě Monteka v Romeovi a Julii na Letních shakespearovských slavnostech je jeho nejnovější rolí Black v Gazdině robě, uváděné na jeho domovské scéně - v Divadle Na zábradlí (r. Jiří Pokorný).

Marek Taclík
(* 1973, Ústí nad Labem)

Začínal jako kulisák v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Po ukončení studií na DAMU (2000) přijal angažmá v CD 94 v Celetné. Příležitostně hrál v mimopražských divadlech, spolupracoval rovněž s Divadelním spolkem Kašpar, kde se představil v roli Henryho (adaptace novely D. H. Lawrence - Lišák).

Je členem pražského Činoherního klubu, kde ztvárnil řadu zajímavých rolí: k nejvýznamnějším rozhodně patří Farář v Portugáliích (r. Ivo Krobot), Eddie v Gagarinově ulici (r. I. Krobot) a Valene Connor v inscenaci Osiřelý západ (r. Ondřej Sokol), která získala řadu divadelních cen. Účinkuje rovněž v představeních Návrat do pouště (r. Roman Polák) a Sexuální perverze v Chicagu (r. O. Sokol).
Ve filmu Davida Ondříčka Jedna ruka netleská (2003) hrál kamaráda hlavního hrdiny, potrhlého mladíka Ondřeje.
Na Letních shakespearovských slavnostech se objevil už loni: v inscenaci Král Lear alternoval roli Osvalda.

Letní shakespearovské slavnosti (25.6. -12.9.) se letos odehrají ve znamení premiéry ROMEA A JULIE: inscenaci s pozoruhodným hereckým obsazením režíruje Martin Huba. Ten už pro Shakespearovské slavnosti vytvořil velmi úspěšného Krále Leara s Janem Třískou.

Hubovo nastudování Romea a Julie slibuje roztančené, energické představení s baletními scénami a neokoukanými hlavními představiteli. Ty obklopí herecké hvězdy, které režisér často vytipoval z předchozí úspěšné spolupráce. V obsazení Romea a Julie tak figuruje například Emília Vášáryová, Bohumil Klepl, David Suchařípa, Jan Vlasák nebo Marek Vašut.

Obsazení ústředního mileneckého páru předcházel velký konkurz v Praze a Bratislavě, na které se přihlásilo přes dvě stě adeptů. Roli Julie nakonec získala Kateřina Čapková, devatenáctiletá studentka herectví pražské Státní konzervatoře. Alternovat ji bude Zuzana Vejvodová, známá z Divadla na Fidlovačce nebo divadelní verze muzikálu Rebelové.
Jako Romea uvidíme dvaadvacetiletého Jiřího Hájka: talentovaný mladík letos končí studium JAMU v Brně. Alternace Romea se zhostí Ladislav Hampl z Divadla na Vinohradech.

Shakespearovská představení pod širým nebem pořádá opět Agentura Schok, hlavním partnerem Slavností je už pátým rokem finanční skupina PPF. Ta akci opět poskytuje nejen finance, ale i své nápady a iniciativu, aby zvýšila jejich rozsah, kvalitu i prestiž.
"Rozsah, návštěvnost i renomé Shakespearovských slavností jsou dnes už nepřehlédnutelné," říká Ivan Lackovič, ředitel marketingu finanční skupiny PPF. "Slavnosti patří k nejvýznamnějším kulturním událostem roku a i letošní ročník slibuje, že tomu nebude jinak."

Ivan Lackovič připomněl i dvě zajímavá jubilea, která se k letošním Slavnostem váží. "Hra Romeo a Julie bylo na Pražském hradě poprvé uvedena přesně před deseti lety a v případě Williama Shakespeara si brzy připomeneme 440 výročí jeho narození. Je tedy zcela na místě, že letos Slavnosti uvedou právě nejznámější i nejhranější hry z jeho rozsáhlého díla - Romea a Julie a Hamleta." Dodejme, že představitel HAMLETA Jiří Langmajer byl za svůj energický výkon mj. nominován na Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie.

Své pojetí HAMLETA, tentokrát v angličtině a v provedení velkých loutek, uvede na Pražském hradě i společnost Czechoslovak-American Marionette Theatre z USA. Hostujícím souborem z domácí scény bude tento rok Divadlo F.X. Šaldy v Liberci s inscenací Konec dobrý, všechno dobré v režii Jana Kačera.

Původní, z části dvojjazyčný překlad Romea a Julie je čerstvým dílem prof. Martina Hilského, který bude na slovenských pasážích spolupracovat s básníkem a překladatelem Lubomírem Feldekem. "Vždycky se těším, až slova překladu na jevišti ožijí," řekl Martin Hilský, který hodlá už tradičně hercům přednést svůj pohled z hlediska jazyka hry a jejího překladu. "Setkání s herci a jejich otázky jsou vždycky i pro mne velmi užitečné - vždyť jsou to oni, jejichž ústy nakonec hra promlouvá," řekl Hilský.
Na první čtenou zkoušku do Divadla Na zábradlí - kde jinak pravidelně hostuje - se dostavila mj. Emília Vášáryová: výtečnou slovenskou herečku, kolegyni z Národního divadla v Bratislavě obsadil Martin Huba do role Chůvy. Kvůli natáčení se naopak omluvil Bohumil Klepl, který bude hrát Juliina otce Kapuleta (alternuje Jan Vlasák). Kapuletovou ztvární herečka Národního divadla Martina Válková (alternuje Jana Janěková ml.), v roli Knížete se na divadelní scénu po letech vrací Marek Vašut. Vavřince ztělesní David Suchařípa, v úloze Romeova otce Monteka uvidíme Igora Chmelu.

V inscenaci se dále objeví i Filip Čapka jako Merkucio (loni mj. alternoval s Jiřím Langmajerem úlohu Edgara v Králi Learovi) a Marek Taclík jako Petr (známý z role Osvalda v Králi Learovi, ceněné inscenace Osiřelý západ pražského Činoherního klubu, ale i z Ondříčkova filmu Jedna ruka netleská).

Premiéra Romea a Julie proběhne 25. června v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu. Za ideálního počasí by se jen v Praze mělo odehrát až pětačtyřicet repríz. Šestkrát je představení plánováno v Brně, pětkrát v Bratislavě. Hamlet by měl být v Praze uveden až sedmadvacetkrát, v Brně se počítá s maximálně šesti představeními.
V Brně začnou Slavnosti 18. července (zahájí je loňská inscenace Hamlet s Jiřím Langmajerem, která poběží do 23.7.), inscenace Romeo a Julie se na brněnském Špilberku představí od 2.8. do 7.8.
Hostující soubory uvítá Pražský hrad už tradičně koncem srpna (23. a 24.8 to bude Hamlet v podání Czechoslovak-American Marionette Theatre a 25. a 26.8. Konec dobrý, všechno dobré - Divadlo F.X. Šaldy v Liberci).
Konec letošních Slavností je plánován na 12. září 2004.

Už po jedenácté se v sobotu 27. března rozdávaly Ceny Thálie - prestižní ocenění v oblasti divadla, udílená Hereckou asociací. I letos patřila k nejsledovanějším kategoriím činohra, kde se v mužské kategorii ocitla silná trojice favoritů: Petr Kostka, nominovaný za roli stárnoucího Hermana v komedii Smíšené (po)city, Michal Slaný za ztvárnění schizofrenika Raye v britském dramatu Slyšet hlasy a Jiří Langmajer. Ten loni v režii Lucie Bělohradské exceloval jako princ Hamlet v premiérové inscenaci Letních shakespearovských slavností.

Právě Jiří Langmajer, který úlohu Hamleta označil za možnou "vstupenku mezi velký kluky", byl na Tháliích už druhým finalistou ze "shakespearovské stáje". Tím prvním byl při loňském ročníku Jan Tříska, nominovaný za mimořádný výkon v Králi Learovi. Jak ale prorocky poznamenal Tříska, kterému ceněnou trofej k všeobecnému překvapení uzmul Martin Stropnický, "i borci ve skoku do výšky stačí malý větřík, stačí zavadit cípkem trenýrek, a tyčka je dole...".

Také Jiří Langmajer se ke svému možnému úspěchu stavěl od začátku s mírnou skepsí: "Nominace mě těší především proto, že všechny moje babičky a dědečkové zase uvidí svého vnoučka v televizi. S největší pravděpodobností zklamaného, ale uvidí! A to je důležité, protože na něj budou moct být pyšní."

Navzdory ironii však i on opatrně připustil jisté zadostiučinění, pokud by pohár putoval právě k němu: "Samozřejmě by mě Thálie zrovna za Hamleta potěšila, jak by ne - a to přesto, že už jednu podobnou vázu doma mám. Tahle úloha pro mě byla přelomová." Dodejme, že první Thálii získal Jiří Langmajer za obávaného císaře Caligulu, nastudovaného kdysi rovněž v režii Lucie Bělohradské.

Pokud jde Thálie za rok 2003, příbuzní Jiřího Langmajera mohli být v každém případě hrdí. Šípkův pohár sice získal šťastný Petr Kostka, Jiří Langmajer však zjevně nepropadl beznaději a z klání vyšel důstojně, s nadějemi na další nominace v příštích ročnících.

Dobrá zpráva jistě je, že dánského prince v energickém Langmajerově podání můžeme na Letních slavnostech vidět i letos. K Hamletovi navíc přibude další novinka se zajímavým hereckým obsazením. "Tragédii Romeo a Julie bude režírovat Martin Huba, který už na Slavnostech uvedl skvělého Krále Leara," řekl Ivan Lackovič, který prozradil i první z velkých jmen chystaného představení. "Roli chůvy svěřil Martin Huba vynikající slovenské herečce Emíli Vášáryové."

I proto zůstává Ivan Lackovič optimistou: "Letní shakespearovské slavnosti jsou už tradičně přehlídkou kvalitního divadla, Martin Huba má jako režisér výtečné renomé a herecké hvězdy, které v jeho inscenaci zazáří, se jistě objeví i tento rok. Není tedy vyloučeno, že těm nejlepším budeme příště na Tháliích znovu držet palce."

Organizátoři divadelního festivalu Letní shakespearovské slavnosti už prozradili, jakou hru uvedou v létě roku 2004. Po Králi Learovi s Janem Třískou Hamletovi s Jiřím Langmajerem bude mít premiéru tragédie Romeo a Julie. Autorem nového překladu je Martin Hilský, režie nové hry se - po úspěšném nastudování Krále Leara - opět ujme Martin Huba.
Právě ten se rozhodl k neobvyklému kroku: představitele hlavních rolí obsadí na základě konkurzu, který proběhne 28. listopadu na pražské Novotného lávce. V Bratislavě se mohou mladí adepti ucházet o role Romea a Julie už 26. listopadu v bratislavském divadle West.
Generálním partnerem festivalu je již pátým rokem finanční skupina PPF, která Slavnostem poskytuje nejen finanční prostředky, ale i vlastní nápady a iniciativu, jak Slavnosti nadále rozvíjet.

"Romea a Julii nasazujeme ze tří důvodů, " říká producent a umělecký ředitel Slavností Alexej Pyško. "Tím prvním je režisér Martin Huba, jehož talentu i osobnosti si velmi ceníme. Druhým důvodem byla možnost důstojně završit jakousi ´tragickou rodinnou trilogii´, kterou by mělo po Learovi a Hamletovi korunovat právě milostné drama Romeo a Julie. A do třetice - v roce 2004 má právě tato Shakespearova hra v historii festivalu svoje desetileté výročí. Poprvé byla v rámci Slavností uvedena v roce 1994.

Zájemci o role slavných veronských milenců, splňující příslušné věkové rozmezí (Romeo 17-27 let a Julie 17-24 let), se mohou už nyní hlásit telefonicky nebo přes internet u pořadatelské Agentury Schok (tel. 221 080 205, 603 436 871, fax 222 220 183, nebo www.shakespeare.cz). Tam také dostanou instrukce, kdy a jak mohou před konkurs předstoupit. Zásadní podmínkou úspěchu je zpaměti přednesený dialog Romea a Julie z balkónové scény. Slečny a dívky si musí připravit ještě monolog Juliina milostného vyznání. Oba texty v překladu Martina Hilského lze získat u pořadatelů nebo je stáhnout z internetových stránek Letních shakespearovských slavností (www.shakespeare.cz).
Informace o konkurzu na Slovensku podává Ageantura JAY Production na telefonu či faxu 004212 52 92 69 73, anebo na mobilu 00421 902 126 936, nebo prostřednictvím e-mailu: jayproduct@yahoo.com

Svěží, neokoukaný pár mladých milenců by měly v dalším obsazení obklopit známé herecké osobnosti: konkrétní jména však režisér, pořadatelé i generální partner festivalu, finanční skupina PPF, zatím tají. "Rozhodně půjde opět o herecké hvězdy a přehlídku kvalitního divadla, která přiláká široké publikum," naznačuje ředitel komunikace PPF Ivan Lackovič. "Vzhledem k tradičnímu česko-slovenskému rozměru festivalu i osobě režiséra Huby navíc připadá v úvahu i obsazení některých špičkových slovenských herců," prozradil Ivan Lackovič. Premiéru nové inscenace Romeo a Julie plánují pořadatelé na poslední červnový týden roku 2004.