Hamletův příběh se pokaždé odvíjí stejně a přece jinak. Každý, kdo k patrně nejslavnějšímu Shakespearovu textu přistupuje, otiskne do něho něco ze sebe sama.

Nikdo dodnes neví a pravděpodobně nikdy vědět nebude, kdy se Shakespearův Hamlet hrál poprvé. Jisté je jen to, že k tomu došlo v prvních letech sedmnáctého století buď v shakespearovském divadle Svět (Globe) nebo na královském dvoře. Z nejrůznějších zmínek v jiných alžbětinských hrách a z jiných pramenů je zřejmé, že se tento kus těšil neobyčejné popularitě. Neméně jisté pak je, že sotva první Hamlet na jevišti umřel, hned vstal z mrtvých. To se samozřejmě děje při každém představení každé tragédie, ale v případě prvního představení Hamleta to přece jen bylo trochu jinak. Divadelní smrt prvního Hamleta a jeho první divadelní zmrtvýchvstání předurčilo divadelní osud Shakespearovy tragédie způsobem, který nemá obdoby. Na konci prvního představení hry zvané Hamlet zkrátka cosi začalo. Zpočátku ono "cosi" nebylo tak zřetelně patrné jako dnes. V sedmnáctém a osmnáctém století Hamlet ještě nebyl nejznámější a nejhranější Shakespearovou postavou - toto prvenství si dlouhou dobu držel Julius Caesar a Falstaff z Jindřicha IV. Teprve romantičtí básníci začali dávat onomu "cosi" vyhraněnější tvar. "Hamlet je Shakespeare", napsal roku 1820 John Keats a Samuel Taylor Coleridge v Hamletovi poznal sám sebe.

I jiní psali a psali a v Hamletovi poznávali sami sebe, až z toho byla knihovna plná knih o Hamletovi. A herci hrající Hamleta zatím pořád umírali a pořád znovu vstávali z mrtvých. A ono hamletovské "cosi" bylo pořád větší a větší, až se jednoho dne stalo největší a z Hamleta byla hra her a tragédie tragédií, kanonický text západní civilizace. Otázka, jednoduchá otázka, zní: "Proč?" Čím vlastně Hamlet po čtyři sta let fascinuje diváky a čtenáře? V čem vlastně spočívá ono úžasné charizma Hamleta? Proč Hamlet pořád funguje jako zrcadlo, které nastavuje každé době - i té naší - její pravou tvář? Co se vlastně v Hamletovi stalo? Na začátku hry minulost otráví jedem přítomnost i budoucnost. Claudius nalije Hamletovi, svému bratrovi a králi, do ucha smrticí jed. Princ Hamlet se o této vraždě jedem dozví od ducha svého zavražděného otce. Jed postupně prosakuje celou hrou, až do jejího tragického konce. Hamlet, jeho strýc Claudius, jeho matka Gertruda i jeho přítel a dvořan Laertes umírají na jed. Nic z toho duch Hamletova otce nepředpověděl. Na začátku hry duch-otec vyzve syna k pomstě za vraždu jedem. Na jejím konci leží jedem zavražděný syn. Co tomu duch říká? Co říká divadlu tragické ironie, k němuž sám dal na začátku hry impuls? Proč mlčí? Na začátku Hamleta stvořil Shakespeare otázku a do ticha za koncem jeho tragédie se vtírá ještě víc otázek, než jich bylo na začátku. Jedinou odpovědí na hamletovské otázky jsou, zdá se, otázky samy. Otázky zrcadlí otázky a tak pořád dál. Hra napsaná v tázacím způsobu nemůže nikdy skončit, protože se znovu a znovu ptá. Jak odporovat zlu? Jaké břímě odpovědnosti unese člověk? Být, nebo nebýt? Co dělat? Jak jednat? Má smysl jednat? Jak vypovědět po pravdě svůj příběh? Jak o něm přesvědčit ostatní? Jaký je vlastně příběh Hamleta? O čem vypovídá? Jaký je jeho smysl a význam? Jen odpovědi něco ukončují. Otázky pořád začínají. Hamlet nikdy nekončí, protože pořád znovu a znovu začíná.

Martin Hilský