Letní shakespearovské slavnosti 2002

Král Lear

Marná lásky snaha
Kupec benátský
Komedie masopustu čili Ať si to každý přebere, jak chce

tisková informace

(c) Agentura Schok, s.r.o.

William Shakespeare
Král Lear
Inscenace Martina Huby

Překlad: Martin Hilský
Režie: Martin Huba
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Milan Čorba
Hudba: Petr Malásek

Osoby a obsazení:
Lear, král Británie: Jan Tříska
Francouzský král: Miroslav Hrabě, David Švehlík
Vévoda burgundský: Michal Slaný
Cornwall: David Novotný, Igor Chmela
Albany: David Matásek, Jan Novotný
Kent: David Suchařípa
Glostr: Jan Kačer
Edgar: Jiří Langmajer
Edmund: Karel Dobrý, Adrian Jastraban
Osvald: Zdeněk Vencl, Marek Taclík
Curan: Richard Trsťan
Šašek: David Prachař, Miroslav Táborský
Šlechtic: Rudolf Jelínek
Družina: Martin Stránský
             Ladislav Hampl
             Daniel Bambas
             Petr Pěknic
             Jakub Kabeš
             Pavel Batěk
             Petr Rakušan
             Martin Sochor
             Zdeněk David
             Přemysl Houška
             Lukáš Král
Goneril: Martina Válková, Eva Elsnerová
Regan: Linda Rybová, Jitka Schneiderová
Kordelie: Barbora Seidlová, Linda Rybová
Ona: Eva Čížkovská

Asistent režie: David Švehlík
Pohybová spolupráce: Karel Basák
Inspice: Milan Školník
Produkce: Alena Myslivečková
Nápověda: Veronika Kleplová, Zuzana Němečková
Masky: Martina Bůhrová, Veronika Holá, Monika Baďurová
Výroba kostýmů: Aleš Frýba
Garderoba: Radka Šedová, Josef Bárta
Tisková mluvčí a PR: Magdalena Bičíková

mediální servis a PR: Magdalena Bičíková
magdalena.bicikova@divadlo.cz

pořadatelé:
AGENTURA SCHOK spol. s r.o.
Anenské náměstí 948/2
110 00 Praha 1
Tel./fax.: 02/2222 0183
tel.: 02/2108 0205
GSM: 0603/ 436 871
e-mail: schok@shakespeare.cz

vstupenky: vstupenky@shakespeare.cz
tel: 02/ 22 22 01 83

"Lear je pro mne oblouk vysokého napětí, bouře, příval a smršť, nespoutaný živel. Prudký, unáhlený, tvrdohlavý a vrtošivý člověk. Autoritářský, pyšný a sobecký otec. Milující otec. Člověk zraňující a zraňovaný. Zlostný, výbušný, dokonce tyranský král. Mocný král. Bezmocný král. Pošetilý král. Přesto velký král. Velmi velký král. Král, co spí s prasaty a pobudy. Křehký stařec a obr v jednom. Král, který dostane rozum, až když ho ztratí. Král blázen vzbuzující pláč. A především král, který zahodí zlatou korunu a místo ní si nasadí na hlavu věneček z plevele a polního kvítí. Ejhle, člověk! Ecce homo!"

Martin Hilský, překladatel

Letní shakespearovské slavnosti 2002: ve znamení Krále Leara

Od 28. června do 7. září ožije Nejvyšší purkrabství Pražského hradu už šestým ročníkem Letních shakespearovských slavností. Myšlenku oživit krásné hradní prostory a přilákat do nich lidi přinesl začátkem 90. let prezident Václav Havel. Divadelní festival pod širým nebem jeho ideu důstojně naplnil - prezident mu také už dvakrát udělil svou osobní záštitu.

Novinkou letošního ročníku Slavností bude premiéra hry Král Lear v novém překladu Martina Hilského. Režie se ujme slovenský režisér a herec Martin Huba, v titulní roli starého krále se představí Jan Tříska. Rozhodujícím partnerem Slavností je už třetím rokem finanční skupina PPF, která festival podporuje nejen finančně, ale i ideově. "Jako hlavní partneři Slavností se snažíme každý rok zvyšovat jejich prestiž, říká Ivan Lackovič, ředitel marketingu a komunikace PPF. "Proto jsme rádi, že se letos podařilo angažovat právě Jana Třísku, jehož uměleckého i osobního kreditu si velmi vážíme."

Kromě novinky v podobě Krále Leara je na programu také komedie Marná lásky snaha v režii Ivana Rajmonta (premiéra z loňského roku), Kupec benátský (r. Michael Tarant) v podání Východočeského divadla Pardubice a Komedie masopustu čili Ať si to každý přebere, jak chce z Moravského divadla Olomouc (režie Jan Kačer).

Kromě domácích scén v Praze a Brně bude letos festival probíhat také na pohostinské scéně v Bratislavě.

Osoby a obsazení

"Král Lear je excentrik, což jsem v poněkud mírnější formě i já," říká o své postavě Jan Tříska, sportovec, vegetarián, abstinent, nekuřák a také otec dvou dospělých dcer. Výtečný herec svou kariéru začínal v 60. letech jako nezapomenutelný Romeo. Byl kdysi nejmladším členem činohry Národního divadla, odkud přešel do Krejčova Divadla za branou. V roce 1977 odešel na Západ a nakonec zakotvil v Los Angeles, kde zahájil novou osobní i profesionální existenci. Na česká divadelní prkna se teď po takřka pětadvaceti letech vrací v roli pošetilého otce a krále, který se na sklonku svého života tragicky rozhádá se svými třemi dcerami.

"Lear je člověk řízený nikoli svým intelektem, nýbrž svými vášněmi a city," říká Jan Tříska. "A protože byl celý život rozmazlovaný od všelijakých sluhů a přisluhovačů, vede si na stará kolena velmi nemoudře. A chová se pošetile, ba šíleně, přestože i v tom nejvet?ím afektu ví, ?e svými ciny ?kodí sobe, svým blízkým a nakonec i celé zemi. Zaslou?í si v?ak i na?e pochopení: ne náhodou sám o sobe ríká - jsem clovek, jemu? je ukrivdeno víc, ne? on kdy krivdil jiným... Což je pravda, protože málo platné, je to sice protivný dědek, ale nelze mu upřít jistou velikost: vždyť on těm svým třem dcerám opravdu úplně všechno rozdal."

Jan Tříska také upozorňuje, že tragédie Král Lear je sice mistrovská, ale taky velmi tíživá a temná hra. "Lear je velké enigma, tajemství, o jehož významu i smyslu už byly napsány celé knihovny. Mezi herci se o téhle roli s jistou nadsázkou říká, že nabídku hrát Leara dostává člověk buď v době, kdy je na starce ještě moc mladý, anebo ji obdrží ve chvíli, kdy si už jako skutečný stařec nedokáže zapamatovat celý text. Takže bych lhal, kdybych tvrdil, že z toho nemám strach," říká Jan Tříska.
V mimořádně obtížné úloze bude vystupovat bez alternace, celkem šest dní v týdnu: po velkém zájmu diváků v loňském roce se totiž pořadatelé rozhodli přidat ještě sobotní představení. Král Lear se tedy bude hrát každý večer kromě neděle.

"Hned po štěstí a radosti moci komunikovat se Shakespearem bylo štěstí a radost pracovat s Janem Třískou," říká režisér Martin Huba. "Upřímně řečeno, netroufal jsem si očekávat takovou vstřícnost a souzvuk v našich úvahách, hereckých praktikách a dokonce i herecké poetice. Zpočátku jsem se naší spolupráce trochu obával. Ještě nikdy jsem totiž nepracoval s hercem, který přijde na první zkoušku a umí už text dokonale zpaměti. U nás je zvykem, že se s textem, názorem režiséra a někdy i režisérem osobně spřátelí herec postupně, během vzájemné komunikace a konfrontace. Po setkání s Janem Třískou jsem však zjistil, že to jde i jinak: proškrtaný, režisérem zpracovaný text je v jakémsi logickém neutrále uložen v hercově hlavě, což je vlastně velmi luxusní. V ušetřeném čase se totiž můžeme věnovat pronikání do všech vrstev a významů textu a budovat tak vícevrstevnatou postavu. Jan Tříska je navíc velmi otevřený a tvůrčí. Rozumí a citlivě vnímá, o čem je řeč, a umí se naladit na stejnou vlnu. A to jsou přednosti velmi důležité a vzácné."

Do role Glostra, králova přítele i a v jistém smysli u jeho protipólu a zrcadla, angažoval režisér Martin Huba Jana Kačera. Zkušený "veterán" je vedle Jana Třísky další velkou postavou českého divadla. Osobitý filmový a divadelní herec získal své renomé také jako divadelní režisér a agilní ředitel Nadace Charty 77.

V úloze Learovy nejmladší dcery Kordelie se představí Barbora Seidlová. Mladá herečka je dosud známá hlavně jako princezna Zubejda z filmové pohádky Lotrando a Zubejda. V úloze Kordelie ji bude alternovat Linda Rybová, která se v jiných představeních objeví také jako nejstarší Regan: Linda tedy ztělesní královskou dceru nejmilejší i nejkrutější.

V kvalitně obsazené inscenaci dále hrají Jiří Langmajer, Martina Válková, Jitka Schneiderová, David Prachař, David Matásek, David Suchařípa, Eva Elsnerová, Karel Dobrý a další.

"Při obsazování jsem musel myslet na to, že pracuji s herci s různou divadelní zkušeností: západní a tou naší, českou a slovenskou," říká režisér Martin Huba. "U nás herci působí v repertoárových divadlech, tudíž mají v hlavě klidně i deset, dvanáct různých postav. Třeba Jiří Langmajer, představitel Edgara měl tři týdny před premiérou Leara zároveň premiéru Oidipa. A ostatní jsou na tom podobně. Naproti tomu Jan Tříska je zvyklý vytvořit nanejvýš dva, ale většinou pouze jediného hrdinu. Na něho se plně koncentruje a je jím po celou dobu, co příslušný projekt funguje. Tyhle dva vyhraněné přístupy se teď v Learovi potkaly. Já ovšem tenhle střet vnímám spíš tak, že musíme o to víc napnout všechny síly, abychom se maximálně soustředili na nejbližší cíl - úspěšnou premiéru."

Partner a charita

Tradičním partnerem Slavností je finanční skupina PPF, která coby mecenáš prestižních kulturních projektů podporuje tuto akci už třetím rokem. "Mně se líbí už to, že si vybrali právě divadlo a že je zajímá především kvalita," říká o finanční skupině PPF Jan Tříska. "A protože Slavnosti podporují stabilně a vytrvale, řekl bych, že jsou to podobně jako já běžci na delší trať."

Finanční skupina PPF Slavnosti nejen velkoryse zaštiťuje, ale také nápaditě rozvíjí. "A to je v českém prostředí spíše ojedinělý přístup," říká o roli generálního partnera festivalu Michal Rychlý, výkonný ředitel Agentury Schok, která tento rok Slavnosti opět pořádá.

Podobně jako loni i tento rok budou mít Slavnosti charitativní rozměr: část z ceny vstupenek, zakoupených prostřednictvím pořadatelské Agentury Schok, bude věnována na konto PIPAN - speciální bilingvální mateřské školky pro sluchově postižené děti.

"Jako partneři Shakespearovských slavností jsme vždy usilovali o to, aby měla tato akce rozměr nejen společenský a kulturní, ale také obecně humánní," říká Ivan Lackovič, ředitel marketingu a komunikace skupiny PPF. "Loni jsme například umožnili vstup na představení zdarma všem vozíčkářům. Tento rok bude ve znamení premiéry Krále Leara a my se tentokrát rozhodli prospět dětem s vadou sluchu - tedy těm, kteří tuhle Shakespearovu hru ani její nový překlad Martina Hilského nejspíš nikdy dokonale neuslyší."

Na konto bilingvální školičky, kde se jako v jediném zařízení tohoto druhu důsledně praktikuje dvojjazyčná výchova (tj. v mluveném a psaném jazyce společně se znakovou řečí), půjde asi 10 Kč z jedné vstupenky. "Nejde o závratnou sumu," říká umělecký ředitel Agentury Schok, producent Alexej Pyško. "Když ale uvážíme, že jen loni navštívilo Slavnosti přes 40.000 diváků a že letos hrajeme ještě o jeden den v týdnu víc, pak doufám dojdeme koncem léta k částce, která už v rozpočtu školky sehraje důstojnou roli." Jak dále uvádí Alexej Pyško, příspěvek pro PIPAN se do ceny lístku vůbec nepromítne - naopak: "Protože tyto vstupenky prodáváme coby pořadatelé Slavností přímo, přes vlastní prodejní síť, budou až o 20 % levnější než v ostatních předprodejích."

Král Lear - inscenace jako hora

Král Lear vznikl na sklonku vrcholného Shakespearova "tragického období". Hra vyšla v roce 1608 a její autor v ní navázal mimo jiné na kronikářské pověsti o vladařích staré Británie.

Ve starších variantách příběhu pošetilého krále Leira a jeho upřímné dcery Cordelly docházelo obvykle k happyendu v podobě sladkého rodinného smíření. William Shakespeare však králův příběh pojal jinak: Learova pošetilost poškodí nejen vztahy s jeho blízkými, ale rozvrátí i celou jeho říši a vydá ji všanc válkám. Autor tak vyjádřil i svůj pocit z konce jedné éry, kdy se hroutí všechny tradiční hodnoty a se změnou poměrů nastupuje bouře a chaos. V tomto smyslu lze Krále Leara interpretovat jako hru apokalyptickou - téma soukromé se zde prolíná s tématem veřejným a rodinné drama přechází ve výpověď širšího významu.

Shakespearův Hamlet se mnohdy popisuje jako tragédie nerozhodnosti, o Othellovi se říká, že je tragédií žárlivosti, a Macbeth bývá označován jako tragédie ctižádosti. U Krále Leara
podobné vodítko chybí - skličující drama starého krále a otce zkrátka nelze shrnout do žádné
zjednodušené formulace či teze.

Ne náhodou bývá Král Lear pokládán za hru tak velikých rozměrů, že se vzpírá jevištnímu ztvárnění. Říká se o ní také, že je jako hora, jejíž svah pokrývají těla těch, kteří nikdy nedosáhli vrcholu.

Režisér Martin Huba, překladatel Martin Hilský i Jan Tříska v hlavní roli zvolili při své interpretační práci cestu trpělivého a pokorného rozkrývání konkrétních lidských situací. Jak říká překladatel Martin Hilský, "právě v jejich významové bohatosti a paradoxnosti spočívá velikost této hry především, jenom jejich prostřednictvím lze odhalit, čím tato velká Shakespearova hra oslovuje i přesahuje každou dobu a stává se výpovědí o lidském údělu".

Nejde přece o to, aby byl tento velikán definitivně dobyt a pokořen. Mnohem podstatnější je se mu se vztyčenou hlavou každý večer znovu přibližovat.

Slovo překladatele

Z hlediska překladu je Král Lear jednou z nejobtížnějších Shakespearových her vůbec. Je tomu tak především proto, že tato nejbásničtější Shakespearova tragédie je zároveň jeho nejméně poetickou hrou. Vše je v ní podřízeno divadelní situaci a divadelnímu účinu. Neobsahuje téměř nic, co by dávalo úplný smysl mimo kontext hry. Možná to je důvod, proč Král Lear obsahuje daleko méně promluv vhodných pro citace v antologiích než Shakespearova jiná dramata. Řečový rejstřík krále Leara je neobyčejně široký a pohybuje se od velmi formálního, monumentálního blankversu až k řeči nesouvislé a téměř rozpadlé, od jazyku nanejvýš složitého až k promluvám průzračně jednoduchým. V oné jednoduchosti spočívá největší obtíž překladu krále Leara.
Příkladem téměř absolutní jednoduchosti může být Learův slavný trochejský verš z konce hry, který v originále zní" "Never, never, never, never, never" a nepřipouští jinou možnost překladu než "Nikdy, nikdy. nikdy, nikdy, nikdy." Zdálo by se, že obtížnost překladu tohoto verše je nulová, neboť k jeho zdárnému zvládnutí stačí znalost jediného anglického slova. Háček je v tom, že význam tohoto verše není určen jen jedním pětkrát opakovaným slovem, ale především situací, v níž je verš vyřčen i širším kontextem daným vlastně celou hrou. Shakespearova tragédie jako by opsala veliký oblouk negace od slova "nic" na jejím začátku ke slovu "nikdy" na jejím konci. Význam Learova verše je nasycen celým předchozím textem hry a především promluvami samotného Leara, a třebaže zní v každém překladu stejně, má vždycky jiný význam.
Podobným problémem je překlad mlčení či ticha v Králi Learovi. Ticho či mlčení v divadelní hře vždy mluví. Intenzita mlčení Kordelie na začátku hry je například závislá na předchozích promluvách Goneril a Regan. I Hamlet na začátku hry mlčí, ale jeho mlčení "mluví" jinak než mlčení Kordelie. Postihnout tuto jinakost mlčení je úkolem překladatele.
Jiným překladatelským problémem této hry je, že její řeč, stejně jako téměř všechno ostatní v této hře, je extrémní. Řeč Krále Leara se na jedné straně propadá do mlčení a ticha (podtrženého neustále se opakujícím slovem "nic"), zároveň má sklon k přebytku, k významové hypertrofii. Projevuje se to v přemíře superlativů, v extrémních kletbách, které přesahují míru té nejvypjatější emocionality. Řeč v Králi Learovi neustále naráží na své hranice, jako by Shakespeare v této hře pracoval s významy za řečí, za hranicemi vyslovitelného.

Řeč jednotlivých postav Krále Leara navíc prochází během hry dramatickými proměnami. Některé z nich, nejvíc Kent či Edgar, se ve hře převlékají do jiné řeči a tyto promluvové převleky jsou jazykovou obdobou jejich převleků skutečných. Vztah mezi materiálním divadelním znakem (v tomto případě kostýmem) a řečí je jedním z mnoha zvláštních překladatelských zadání Krále Leara. Dokonce i obnažování krále Leara, který postupně odkládá odznaky moci a nakonec i oděv, má ve hře obdobu v proměnách Learových promluv. Lear se, obrazně řečeno, svléká i ze své řeči. I to se překlad pokouší reflektovat.
Snahou tohoto překladu je pokorně rozkrývat konkrétní divadelní situace, domýšlet a procítit až na doraz předivo lidských vztahů a postupně obnažovat nervový systém Krále Leara. Jde mi o překlad, v němž by se obrazy lidského těla (oči, ruce, nohy, srdce) doslova probolely do významu. Překlad je pořízen v přesvědčení, že když se podaří postihnout tuto konkrétní, fyzickou dimenzi hry, její metafyzické významy se už postarají samy o sebe.

Martin Hilský



Marná lásky snaha: komedie intelektu i lásky

Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost) je dnes všeobecně a právem pokládána za první vskutku mistrovskou komedii Williama Shakespeara. Shakespeare ji napsal v letech 1593-4 a poprvé vyšla v roce 1598 pod názvem Žertovná duchaplná komedie zvaná Marná lásky snaha, jak byla provedena před Její Výsostí o posledních vánocích. Nově upravená a doplněná Williamem Shakespearem. Styl hry, nebývale vysoký počet rýmovaných veršů, gejzíry slovních hříček, lyričnost a další tematické a strukturní rysy ji řadí k raným Shakespearovým hrám - její četné podobnosti se Snem noci svatojánské jsou nepřehlédnutelné.
Marná lásky snaha je především komedií jazyka, často dokonce o jazyce, "velkou hostinou jazyka" a ohňostrojem jazykového vtipu, který svou umělou stylizací i spontánní hravostí a dravostí může připomenout nejlepší Mozartovy komické opery. Shakespearův strhující tanec slov, bleskurychle přecházející z lyrické tóniny do polohy satirické, burleskní či nonsensové, není samoúčelný. Podobně jako Mozartova komická opera i Shakespearova komedie vypovídá umělým, složitě strukturovaným a stylizovaným jazykem o lidské přirozenosti. Za filigránskou jemností a parodující i sebeparodující artistností Shakespearovy komedie se skrývá docela prostý smysl: lidská přirozenost se nakonec vždycky vysměje zákazům a příkazům, strhne masku předstírané vážnosti, nelze ji potlačit žádným výnosem či nařízením, dokonce ani přísahou složenou ve jménu nějakého ideálu, jakkoli vznešeného. Shakespeare i ve své nejintelektuálnější komedii připomíná, že jeho hra není jen komedií intelektu, ale především komedií lásky.

Martin Hilský

Kupec benátský: zrcadlo naší doby

Shylock, jedna z největších Shakespearových postav (podobně jako Hamlet, Othello, Lear nebo Falstaff), je mistrovskou ukázkou Shakespearova charakterizačního umění. Zároveň se stal kulturním archetypem, postavou, bez níž si nelze představit kulturní kánon západní civilizace. Každý doba chápe Shylocka po svém a způsob, jakým ho vykládá (nebo jak o něm mlčí), výmluvně vypovídá o ní samé.
Konec století a konec tisíciletí je časem bilancování. V roce 2000 Kupec benátský nutně vzbuzuje otázky týkající se dvou tisíc let křesťanské civilizace. Stejně neodbytně pak vede k zamyšlení nad historií dvacátého století. Hrůzný a obludný fakt holocaustu dal Kupci benátskému tragický význam, který Shakespeare nezamýšlel. Ale tak je tomu u Shakespeara vždycky - naše doba, naše vlastní historie, my sami propůjčujeme jeho hrám významy, které v nich Shakespeare sám a jeho současníci vidět nemohli. Význam Kupce benátského není něco jednou provždy daného, ale něco znovu a znovu vytvářeného.
V shakespearovském kánonu není jiná hra, která by tak bezprostředně mluvila o rasové a náboženské nenávisti. V době etnických čistek masových rozměrů, v době krvavých náboženských a národnostních konfliktů vypovídá Kupec benátský až příliš aktuálně a znepokojivě. Co je spravedlnost a co je křivda? Co je právo a co zákon? Co je slitovnost a soucit? Každý, kdo se zabývá kupcem benátským, zachází nakonec s těmi nejzákladnějšími otázkami lidského svědomí.
Kupec benátský klade řadu dalších otázek týkajících se židovství a křesťanství. Shakespeare na ně nedává jednoznačné odpovědi a už vůbec neaspiruje na historickou přesnost. Jako všechny jeho hry i Kupec benátský je divadelní metaforou. Benátští křesťané se v ní zrcadlí v benátských Židech, láska v nenávisti a nenávist v lásce, zlo v dobru a dobro ve zlu. Zároveň je divadlení básní, a naší ambicí je poodhalit jemné předivo obrazových a významových souvztažností, které tvoří tkáň této věčně provokující, znepokojující, nepříjemné, a přece velké a krásné hry.

Martin Hilský

Komedie jako lusk

Olomoucké Moravské divadlo s tandemem uměleckého šéfa Petra Gábora a dramaturgyně Věry Maškové polehoučku vybředává z někdejší umělecké krize. Spokojenější jsou vysokoškoláci, kteří by mohli tvořit základ publika, brblají dnes spíš milovníci operet, kteří postrádají ve "svém" divadle víc "komedií". A tak jim umělecký soubor jednu naservíroval. Jestli ke spokojenosti měšťanského návštěvníka, ovšem nevím, protože Komedie masopustu čili Ať si to každý přebere, jak chce v nastudování Jana Kačera má do prvoplánovosti naštěstí velmi daleko.
Nevím, čím to je, ale aby někteří tvůrci připomněli, jak dobrými jsou například režiséry, musí se nejprve vzdálit Zlaté kapličce, která je zakletá jak pyšná princezna. Konkrétněji? Miroslav Krobot teprve v Dejvickém divadle, a naposledy v Oblomovovi, našel sebe sama z časů jedinečného Roku na vsi. Ivan Rajmont se rozvzpomněl na vlastní strhující režie až v jarním Faustovi v Klicperově divadle. A Jan Kačer stvrdil vlastní kvality nejprve v Českých Budějovicích a v Liberci Rackem a nyní v Olomouci Komedií masopustu.
Na první pohled nevymyslel nic nového. Jeho režie Komedie masopustu, většinou hrané jako Večer tříkrálový s nimiž se zrovna po duchu českých dramaturgických lavin roztrhl pytel jako dříve s Mistrovými Zkroceními zlých žen. Sny nocí svatojánských, s Hamlety, Leary, Macbethy, Romey a Juliemi, ano, málem i s pozapomenutou Marné lásky snahou - zůstala věrná kačerovské tradici. Režisér ponechal prostor Shakespearovu slovu, tentokrát, v překladu Aloise Bejblíka. Dal vyniknout charakterům i stále naléhavě aktuální Malvoliově pohrůžce, že se vrátí a všem ještě ukáže.
Po moci prahnoucího, úlisného, nesoudného, šplhavého, nečistého Malvolia se nám zželí až při jeho ponížení, ale on - nenapravitelný - adresuje svoji konečnou pohrůžku i nám, kteří při Komedii masopustu, každý po svém - projevíme účast a cit, neboť každé ponížení - i Malvoliovo - je nám přece proti srsti.
V žádné jiné komedii, myslím si, nevytvořil Shakespeare tak bohatý vějíř lidských povah a typů. Kačer to všechno servíruje divákovi na první pohled v tradičním hávu, vlastně doslova. Kostýmy Jany Brožkové vycházejí z renesančního tvarosloví, s mírnou nadsázkou realisticky působí i scéna Luboše Hrůzy. Naprosto identicky ke smyslu masopustních taškařic, dvorních ceremonií i s ozvuky velkých sborů nebo madrigalů, ale i popěvků 16. století je komponována scénická hudba Petra Skoumala.
Takže nakonec je dojem z inscenace velmi koncizní.
Kačer ve svých inscenacích ponechává velký prostor hercům. Režisér dokonale využil příležitosti, že mezi Brnem a Olomoucí pendluje herecky nadějná, přímo jedno vaječně sesterská dvojice - Lenka a Kamila Kalousovy. První působí přímo v Moravském divadle, druhá v brněnském Divadle 7 a půl. Musím se přiznat, že na všech dosavadních nastudováních tohoto Shakespearova povedeného kusu mi poněkud vadila natvrdlost postav, jinak třeba i oduševněle vznešených, když na první pohled od sebe nerozeznávají Sebastiana a Violu, hrané často bez jakékoliv sourozenecké zdvojenosti, alespoň stylizované. Kačer mi natvrdlost vrátil, neboť rozeznat od sebe Lenku a Kamilu na jevišti zkrátka možné není, podobně jsem si kdysi pletl Na provázku sestry Kastlenky (Ivana Hloužková, Hana Vaňková), jenže tehdy nastudovat s nimi Komedii masopustu nenapadlo ani Petra Scherhaufera. Kalousovny hrají jako z partesu a všechny postavy kolem nich rázem získaly skutečnou ušlechtilost a vznešenost, neboť každý divák si Sebastiana a Violu plete s nimi.
Není to jediná herecká deviza Kačerovy Komedie masopustu. Stejnými jsou Evellyn Čapková-Pacoláková (Viola), Vladimíra Včelná (Dívka) nebo Ivana Plíhalová (hubatá Marie). A což teprve vejlupek vší zloby, ziskuchtivosti a touhy po moci Malvolio v podání Adriana Jastrabana nebo Říha Miroslava Hrušky či Choděra Dušana Urbana! Soubor Moravského divadla je právě pro tuto komedii mimořádně disponovaný, neboť má i svého Orsina (Petr Franěk) nebo kapitána Antonia (Mikuláš Pánek), šaška,
v tomto případě klauna Masopusta (Josef Bartoň)...
Cesta vzhůru v Moravském divadle pokračuje. Je dobré, že se v Olomouci sešli i s Janem Kačerem, jehož Komedie masopustu je jadrná i nabádavá, lehounká i ve správnou chvíli zvážnělá.

Divadelní noviny JIŘÍ P. KŘÍŽ

Historie Shakespearovských slavností

Letní shakespearovské slavnosti - divadelní představení uváděná pod širým nebem, v areálu Nejvyššího purkrabství - vznikly z podnětu prezidenta Václava Havla. Ten tehdy vyzval umělce, aby Pražský hrad oživili a přilákali do jeho prostor co nejširší veřejnost. Jednou z akcí, které se tu od roku 1994 usadily natrvalo, se staly právě inscenace her Williama Shakespeara. Václav Havel také v letech 1999 a 2000 udělil Slavnostem už dvakrát svoji osobní záštitu.

Velkým příznivcem Slavností je - kromě prezidenta Václava Havla - také rozhodující partner festivalu, finanční skupina PPF. Přední česká investiční společnost podporuje festival už od roku 2000 a vkládá do něj nejen svoje peníze, ale i své nápady.
Důležitou roli při pořádání LSS hrají také jeho tradiční spolupořadatelé - Správa Pražského hradu a hlavní město Praha.

Dosavadní historie potvrdila, že Slavnosti jsou životaschopnou akcí, které k sobě přitahují kvalitní tvůrce, zájem médií i početné publikum.
O rostoucím věhlasu Slavností nejlépe svědčí fakt, že na ně zareagoval i Buckinghamský palác: o pokračování festivalu projevil zájem formou osobního dopisu sám princ Charles.

První inscenací v letech 1990-91 byla veselohra Sen noci svatojánské, v režii Jana Kačera, s výtečným Milošem Kopeckým v hlavní roli.
V roce 1994 - už pod hlavičkou pořadatelské Agentury Schok, s.r.o. - následovalo slavné zpracování hry Romeo a Julie v režii Tomáše Töpfera (překlad Josef Topol). Ve zdařilém, diváky i kritikou vřele přijaté představení excelovala Tereza Brodská s Radkem Holubem.

Rok 1998
znamenal pro Letní shakespearovské slavnosti zlom. Jednak byla uvedena další úspěšná hra: tragédii Macbeth nastudoval režisér Boris Rösner, který do hlavních rolí obsadil Taťjanu Medveckou a Michala Dlouhého (alternovali Eva Salzmannová a David Prachař).
Důležitou novinkou byla však i účast prvních hostujících souborů, která povýšila Slavnosti na shakespearovský festival se vším všudy: divadlo Na Fidlovačce zde uvedlo Dvanáctou noc, aneb Večer tříkrálový (r. Tomáš Töpfer) a divadlo Komedie nabídlo komorně laděný příběh Hamlet part II v režii Jana Nebeského.

V souvislosti s rostoucím renomé Slavností nelze nezmínit podíl prof. Martina Hilského. Renomovaný překladatel a znalec Shakespearova díla přeložil speciálně pro Letní shakespearovské slavnosti právě tragédii Macbeth a nejnověji i Krále Leara.

V roce 1999
se Slavnosti poprvé otevřely souboru ze zahraničí: program obohatilo Slovenské národní divadlo s komedií Veselé paničky windsorské. Festival také poprvé zaštítil prezident Václav Havel, který svou přízeň potvrdil i roce následujícím.

Rok 2000
Čtvrtý ročník zahájila "česko-slovenská" premiéra komedie Zkrocení zlé ženy v režii slovenského režiséra Vladimíra Strniska. Na dvojjazyčném překladu se podíleli Martin Hilský a Ľubomír Feldek, kostýmy vytvořil světově uznávaný Jan Skalický a v obsazení figurovali přední herci z českého i slovenského Národního divadla (Marian Zednikovič, Anna Javorková, Jan Přeučil/Rudolf Jelínek, Ondřej Pavelka a další).
Novinkou bylo i hostování AandBC Theatre Company - London, s představením The Tempest - Bouře, v němž z jeviště poprvé zazněla angličtina. Tutéž hru (v překladu M. Hilského) uvedli také hosté z divadla CD 94 v režii Michala Langa. Kvalitní inscenaci vévodili Ivan Řezáč, Tatiana Vilhelmová a Tomáš Pavelka.
Zpestřením bylo rovněž komorní představení Macbetha v podání tradičního japonského divadla formou loutkohry a pantomimy. To v rámci Slavností uvedl japonský scénograf, loutkoherec, výtvarník a mim Noriyuki Sawa.
V roce 2000 festival poprvé opustil hlavní město a na několik dnů se přestěhoval na brněnský hrad Špilberk, kde se divákům představila Bouře souboru AandBC a Strniskovo Zkrocení zlé ženy. Slavnostem udělil podruhé svou záštitu prezident republiky a festival byl rovněž zahrnut do projektu Praha - Evropské město kultury roku 2000.

Rok 2001
Pátý ročník LSS uvedla premiéra eroticky laděné komedie Marná lásky snaha (r. Ivan Rajmont). Festival kromě Brna hostoval také v Bratislavě, čímž získal pyšný přívlastek "mezinárodní".
Také jeho program se utěšeně rozrostl: kromě nově nastudované komedie a hitu předchozího ročníku - Zkrocení zlé ženy - to bylo představení Jak se vám líbí v podání Teatru Heleny Modrzejewskiej z polské Legnice a dále Sen noci svatojánské. Tuto hru mohli diváci shlédnout v podání Činoherného divadla Publikum v Bratislavě (r. Juraj Šulík pracoval pod vedením svých profesorů, Martina Huby a Emílie Vášáryové), ale i ve verzi Horáckého divadla Jihlava (r. Michal Lang).
Zajímavý projekt přineslo rovněž Divadlo Drak z Hradce Králové, které společně s Japan Foundation Tokyo připravilo inscenaci Mor na ty vaše rody!!! Romeo a Julie (r. Josef Krofta). Představení kombinující evropské a japonské loutkové divadlo však nebylo odehráno - zhatil ho déšť, nejvážnější nepřítel všech akcí pod širým nebem.

Rok 2002
Novinkou letošního, šestého ročníku bude premiéra Krále Leara s Janem Třískou v hlavní roli. Nový překlad této Shakespearovy tragédie pořídil věrný spolupracovník Slavností, prof. Martin Hilský, režie se ujal renomovaný divadelník Martin Huba.

Kdo je kdo - tvůrci

Martin Hilský - autor nového překladu

Prof. PhDr. Martin Hilský, anglista, překladatel, esejista a profesor anglické literatury na Univerzitě Karlově patří k našim předním překladatelům Shakespearova díla. První jeho shakespearovský překlad vznikl v roce 1984 (Sen noci svatojánské) a od té doby přeložil už více než 20 Shakespearových her. Nejnovějším Hilského počinem je právě překlad Krále Leara, pořízený pro nové nastudování hry v rámci Letních Shakespearovských slavností.

Profesní dráha: Do roku 1965 studoval angličtinu a španělštinu na FF UK v Praze. V roce 1968 byl v konkursu vybrán na stipendijní pobyt na univerzitě v Oxfordu a jeden rok (1968-69) působil jako mladší vědecký pracovník na Linacre College. V letech 1989-98 stál v čele Ústavu anglistiky a amerikanistiky UK, nyní zde působí jako profesor.

Překlady W. Shakespeara: Sen noci svatojánské (1984), Marná lásky snaha (1987), Jak se vám líbí (1991), Zimní pohádka (1992), Perikles (1993), Zkrocení zlé ženy (1994), Cymbelín (1995), Kupec benátský (1995), Veselé paničky windsorské (1996), Othello (1997), Mnoho povyku pro nic (1997), Sonety (1997), Macbeth (1998), Antonius a Kleopatra (1998), Večer tříkrálový (1999), Hamlet (1999), Bouře (2000), Komedie omylů (2000), Jindřich IV. (2000-2001), Richard III. (2001), Král Lear (2002).

Martin Hilský je autorem monografie Současná britská próza (1992) a knižní studie angloamerické avantgardy Modernisté (1995), editorem a spoluautorem knihy esejů Od Poea k postmodernismu (1993) a napsal několik desítek studií a esejů o anglické a americké literatuře. Ve dvojjazyčné shakespearovské edici opatřené rozsáhlými úvodnímu studiemi a komentáři vydal v nakladatelství TORST Sen noci svatojánské (1996), Sonety (1997), Kupce benátského (1999) a Hamleta (2001), v nadaci Evropský literární klub (ELK) postupně vycházejí jeho překlady celého Shakespearova díla (zatím vyšlo dvanáct svazků).

Za překlad Shakespearových Sonetů (1997) obdržel Martin Hilský Jungmannovu cenu, v roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice a za jeho shakespearovské překlady jmenovala královna Alžběta II. čestným členem Řádu Britského impéria.

Martin Huba - režisér

Výborný herec, renomovaný režisér a úspěšný vysokoškolský profesor je osobnost známá v Čechách i na Slovensku. Svou štíhlou postavou, ušlechtilým zjevem, samozřejmou zdvořilostí, ale především trvalou spoluprací na kvalitních projektech si Martin Huba vysloužil přezdívku aristokrat divadla. Tu nyní potvrzuje i jako režisér inscenace Krále Leara pro letošní ročník Letních shakespearovských slavností.

Syn herce Mikoláše Huby a operní zpěvačky Mimi Kišonové-Hubové v roce 1964 absolvoval herectví na bratislavské VŠMU. Působil v košickém divadle, poté v Divadle poezie a také v Divadle na korze, odkud přešel po jeho zákazu na Novou scénu Slovenského národního divadla v Bratislavě. Členem činohry SND se stal v roce 1976 a setrval zde víc než 20 let. Od roku 1999 hostuje na řadě slovenských i českých scén.

Jako herec se objevil například v představení Kontrabas (Studio L+S) nebo Divadelník (Divadlo Na zábradlí). Ze jeho režijních počinů uveďme Incident (Divadlo Astorka - Korzo ´90, 1993), Višňový sad (SND, 1995) nebo Tančírnu (SND, 2001).

Ve filmu se uplatnil například ve snímku Fany (1996) režiséra Karla Kachyni, Kuřeti melancholik (1999) Jaroslava Brabce a v tragikomedii Musíme si pomáhat (2001) v režii Jana Hřebejka, která se probojovala až k nominaci na Oscara.

Martin Huba hrál také v mnoha kvalitních televizních inscenacích (např. Jubileum, Rembrandt van Rijn, Spolužák, Hranice únavy), účinkoval v televizních filmech (S Rozárkou, Nepokojná láska) a pro televizi pracoval také jako režisér (Mistrovský kurz, Slepý Geronimo a jeho bratr, Hra o lásce a smrti).

Finanční skupina PPF - partner Slavností

Finanční skupina PPF se coby silná finanční společnost na českém trhu profiluje mimo jiné i jako mecenáš české kultury: zaměřuje se přitom na kvalitní, dlouhodobé projekty s cílem zvýšit jejich prestiž.
To je případ i Letních shakespearovských slavností, kde finanční skupina PPF vystupuje už třetím rokem jako generální partner. To znamená, že akci nejen finančně ošetřuje, ale přispívá k jejímu dalšímu rozvoji i vlastními nápady a iniciativami. "Jde o jemné propojení movitých partnerů a kulturní akce, která má ducha," říká producent a umělecký ředitel Alexej Pyško z pořadatelské agentury Schok. "Také v kultuře je totiž stále patrnější to, co už je dnes zcela obvyklé například ve sportu - stále víc kulturních aktivit bude moci vznikat jen za podpory soukromého podnikatelského sektoru."

Není to ovšem pouze divadlo, které se těší přízni PPF. Finanční skupina PPF se zaměřuje také na špičkovou českou fotografii: vlastní unikátní sbírku snímků světoznámého fotografa Josefa Sudka a stála za rekonstrukcí jeho ateliéru, který je od loňského roku přístupný veřejnosti.

"Mně se líbí, že projekty podporované PPF jsou nejen kvalitní, ale ukazují také lepší a ušlechtilejší tvář světa," říká o partnerovi Slavností Jan Tříska. "Je přece zcela zřejmé, že pokud někoho zajímá Shakespeare nebo Sudek do té míry, aby do nich investoval svoje myšlenky i peníze, pak musí mít vytříbený cit pro krásné a nepomíjivé věci."

K dalším společensko-kulturním aktivitám v péči PPF patří například i Žižkovské divadlo Járy Cimrmana nebo výstavy Paula Gauguina či architekta Jana Kaplického v pražské Národní galerii.
V budoucnosti se chystá PPF své aktivity v kulturní oblasti ještě dále rozšířit - nejbližší metou je zatím rekonstrukce a otevření dalšího fotografického ateliéru, v němž kdysi pracoval František Drtikol.

Více informací hledejte na www.ppf.cz.

AGENTURA SCHOK, spol. s.r.o - pořadatel

Pořadatelskou Agenturu Schok reprezentují výkonný ředitel Michal Rychlý a umělecký ředitel Alexej Pyško. Agentura Schok se zabývá organizováním kulturních, společenských a firemních akcí, produkuje konference atd. Solidní produkční zkušenosti společně s uměleckým a společenským zázemím obou ředitelů (Michal Rychlý je původně hudebník, Alexej Pyško herec) dělají z této agilní firmy ideálního organizátora akce typu Letních shakespearovských slavností, které pořádá už od roku 1998.
Významný podíl na úspěchu festivalu mají také další dva jejich producenti Dan Bartek a Evžen Hart.

Kdo je kdo - tvůrci a herci

Jan Tříska - Král Lear

(* 4.11.1936), 177 cm, 66 kg

Vegetarián, abstinent, nekuřák a otec dvou dospělých dcer je právem považován za legendu českého herectví.

Talentovaný mladík chtěl být původně tanečníkem, ale rozmluvil mu to sám Karel Höger, který náhodou vyslechl jeho recitaci. Jan Tříska vystudoval herectví na pražské DAMU (1955-1959) a - podobně jako kdysi Ladislav Pešek - se stal historicky nejmladším členem činohry Národního divadla (1959-66). Tam exceloval mimo jiné jako nezapomenutelný Romeo a ve svých pětadvaceti se stal symbolem nastupujícího mládí. Z ND odešel s režisérem Krejčou do nově založeného Divadla za branou (1966-72) a po jeho zrušení nastoupil do Městských divadel pražských (1972-77). V roce 1977 z Československa odešel a zahájil novou životní a profesionální etapu v USA.

Hrál například ve filmech Váhavý střelec, Srpnová neděle, Komedie s klikou, Lidé z maringotek, Radúz a Mahulena a Na samotě u lesa, v televizním seriálu F. L. Věk a Záhada hlavolamu, kde ztvárnil tajemného Široka.

Po odchodu do USA se prosadil jako ďábel Woland v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Spolupracoval s tak váženými režiséry jako je Peter Brook, Peter Sellars, Anatolij Efros, Warren Beatty a Miloš Forman, účinkoval ve hrách W. Shakespeara, G.B. Shawa, A.P. Čechova i V. Havla. Pravidelně vystupuje v amerických filmech (více než 25 filmových titulů - mj. Ronin, Lid versus Larry Flint, Reds, Ragtime) a televizních seriálech (např. Highlander a Airwolf).

Také v Čechách po něm při první příležitosti opět sáhli filmaři: nejdříve Jan Svěrák pro Obecnou školu, která byla nominována na Oscara, a poté i Petr Hvižď, který Jana Třísku angažoval do historického dramatu Řád. Nejnovější filmovou příležitostí jsou teď pro Třísku Želary režiséra Ondřeje Trojana, romantická lovestory realizovaná v létě 2002.

Jan Tříska trvale žije v Los Angeles, je ženatý (manželka, herečka Karla Chadimová, vede restauraci luxusního losangeleského hotelu Bel Air) a má dvě dospělé dcery (Karlu a Janu).

Postavou Krále Leara v novém nastudování režiséra Martina Huby a novém překladu prof. Martina Hilského se tento výborný český herec opět představí domácímu divadelnímu publiku.

Její talent, velká herecká zkušenost i křehce tajuplný zjev z ní v Králi Learovi dělá ideální adeptku hned pro dvě různé role: milující Kordelii i krutou Regan.

Na jevišti Linda vytvořila mnoho klasických i komických rolí: hrála Polly v Brechtově Krejcarové opeře (r. Petr Kracík), Cecilku v de Laclosových Nebezpečných vztazích (r. Jan Hřebejk), Kristu ve Slečně Julii (r. Lucie Bělohradská), Rosu ve hře Tennesseeho Williamse Vytetovaná růže (r. Gabriela Wilhelmová), Elfa a Hermii ve Shakespearově Snu noci svatojánské (r. Michal Dočekal) či mafiánskou milenku - a zároveň trestuhodně netalentovanou herečku - v Allenových Výstřelech na Broadwayi (r. Jan Hřebejk).

Z dalších projektů jmenujeme Sběratele, kde vystupuje po boku Davida Matáska, Příběhy obyčejného šílenství v režii Petra Zelenky (Dejvické divadlo) a Markétu Lazarovou v nastudování J. A. Pitinského: v této inscenaci ND v Praze ztvárnila titulní roli nešťastné Markéty (alternuje s Petrou Špalkovou).
Diváci znají Lindu Rybovou především z televizních inscenací a pohádek (Ohnivé námluvy, Andělský smích, Liščí doupě, Žabí princ, Anička s lískovými oříšky, O princezně, měsíci a hvězdě). Hrála ve filmu Kytice (r. F. A. Brabec), ve filmu B. von Sychrowského Swimming Pool (postava Svenji) a v Tmavomodrém světě Jana Svěráka (2001)
Podobně jako Jan Tříska, také Linda je vegetariánka.

Jan Kačer - Glostr

(* 1936 v Holicích)

Kvůli nevhodnému třídnímu původu nemohl studovat gymnázium, a tak byl přijat na keramickou školu v Bechyni, kde se také dostal k divadlu. Vystudoval režii na DAMU a s celým ročníkem odešel v roce 1959 do ostravského divadla Petra Bezruče. Podílel se na vzniku pražského Činoherního klubu, kde uvedl slavné inscenace ruských dramatiků (Revizor, Višňový sad, Racek atd.)

V 60. letech jej objevil také film - stal se symbolem mladých mužů, trýznivě řešících smysl a podstatu své existence (Návrat ztraceného syna, Den sedmý, osmá noc, Údolí včel). Jako divadelní režisér se uplatnil také v zahraničí (Oslo, Basilej).

V normalizačních 70. letech odešel znovu do Ostravy, kde od roku 1976-86 vytvořil řadu vynikajících inscenací (Sen noci svatojánské, Cyrano z Bergeraku, Bouře, Othello, Ženitba).

V roce 1986 nastoupil do angažmá v Divadle na Vinohradech (Krysař, Urmefisto, Hlasy ptáků), v roce 1990 odešel do Národního divadla (Pekař Jan Marhoul, Židle, Peer Gynt, Hrdina západu atd.)
Jeho manželkou je Nina Divíšková, s níž má Jan Kačer tři dcery. Po roce 1989 byl dva roky poslancem Federálního shromáždění a od roku 1995 pracuje rovněž jako ředitel Nadace Charty 77 a významně se angažuje v charitativní oblasti.

Jiří Langmajer - Edgar

(* 1966 v Plzni)

Sympatický divadelní a filmový herec pochází z muzikantské rodiny, místo houslí šel však nakonec studovat herectví. Státní konzervatoř dokončil v roce 1987 a brzy svůj všestranný múzický talent prověřil v mnoha pražských kamenných divadlech, na malých scénách, ve filmu i v televizi.

Od roku 1992 je stálým členem Divadla pod Palmovkou, kde vytvořil mnoho pozoruhodných rolí: je neodolatelným Amadeem, básníkem a podvodníkem Peerem Gyntem i krutým a dětinským císařem Caligulou. V Broucích, evangeliu o Beatles, ztvárňuje Johna Lennona.

Jiří Langmajer má na svém kontě už několik významných ocenění. Za roli Emila ve filmu Návrat idiota získal nominaci na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, za hlavní úlohy v inscenacích Platonov a Život je sen byl navržen na Cenu Alfreda Radoka. Je rovněž držitelem prestižní ceny Thálie, kterou dostal za ztvárnění obávaného Caliguly. Z filmů dále připomeňme tituly Proc?, Copak je to za vojáka..., Díky za každé nové ráno, Zdivočelá země, Král sokolů.

Kromě své domovské scény hostuje v řadě dalších divadel (Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo v Řeznické, Viola, Národní divadlo aj.). Rád pracuje pro rozhlas, kde namluvil už desítky pohádek pro děti.

Má dvě dcery, Terezu a Julii a zajímá se o netradiční sporty - skákal s padákem, pokoušel bungee jumping a byl členem automobilového týmu Formule 2.

(* Znojmo)

Vystudovala střední pedagogickou školu a JAMU v Brně, kde se věnovala především muzikálové větvi, tanci a zpěvu. V roce 1995 přestoupila na DAMU, na katedru činohry k Janu Kačerovi. O roku 1997 je stálou členkou pražského Studia Ypsilon.
První role nastudovala ještě při studiu na JAMU v inscenaci Koně se také střílejí a v koncertní podobě muzikálu Hair. Jako host Městského divadla Brno si zahrála např. v
muzikálech Sny noci svatojánské, Bastard. Jako host Divadla bratří Mrštíků ztvárnila roli Sybilly v Obrazu Doriana Graye od Oskara Wilda. V pražské produkci nastudovala muzikál Pěna dní. V divadle ABC vytvořila hlavní roli Frances v muzikálu Tmavomodrá revue, v Ypsilonce účinkuje ve hrách Prodaná nevěsta, Horké to někdo rád, Vše pro firmu, Srdce, Oprátka, Mozart v Praze.
Objevila se ve filmu Václava Vorlíčka Jezerní královna, ve filmové pohádce Sirotek z Radhoště (L. Ráža) a především v Samotářích Davida Ondříčka, kde ztvárnila jednu z hlavních rolí. Účinkovala rovněž v Paralelních světech Petra Václava.
Z její televizní tvorby připomeňme film Aerowsmith, televizní inscenaci Vše pro firmu, pohádky Smůla, Spravedlivý Bohumil, Zkřížené meče, Zvonící meče a Nejšťastnější království.
V ČT působila jaké jako moderátorka sportovně soutěžního pořadu www.extravyzva.

Martina Válková - Goneril

(*1975 ve Znojmě)

Dcera soukromého zemědělce absolvovala v roce 1998 herectví na JAMU v Brně. Už ve druhém ročníku studií vyhrála konkurs na roli Jenůfy v Národním divadle v Brně, kde byla v angažmá až do roku 2000. Zahrála si tu Jenůfu (Jenůfa), Editu z Bergu (Dvouhlavý orel), Milionářku (Immanuel Kant), Ofélii (Hamlet), Carolu (Sestup Orfeův) a další role. Současně hostovala v pražském Národním divadle, kde ztvárnila Lucianu v Komedii plné omylů, Ruměnu v Hadriánovi z Římsů, Nastasju Filipovnu v Idiotovi nebo Kristinu v Kristinčině návratu. Hrála také v televizním filmu Útěk do Budína.
Martina je vdaná, jejím manželem je dirigent a sbormistr Roman Válek.
Eva Elsnerová - Goneril
Narozena 1973 v Teplicích. Absolventka herectví na pražské DAMU, hostovala ve Východočeském divadle v Pardubicích, v pražském Národním divadle, dnes je v angažmá v divadelním spolku Kašpar. Z jejích rolí připomeňme např.: Alžběta (Richard III.), Unn (Černí býci), Marie (Účtování v domě božím), Lady Macbeth (Májový Shakespeare), Slečna Kinianová (Růže pro Algernon).

Barbora Seidlová - Kordelie

Mladá herečka na sebe výrazně upozornila už jako patnáctiletá, když si ji Karel Smyczek vyhlédl pro roli princezny Zubejdy ve filmové pohádce Lotrando a Zubejda (1997).

Po ukončení brněnské konzervatoře studuje herectví na pražské DAMU. Vystupuje na řadě scén v Brně a v Praze - zaujala především jako Julie v inscenaci Romeo a Julie Městského divadla v Brně. V roce 1999 se objevila v hlavní ženské roli nízkorozpočtové roadmovie Davida Beránka 24.

David Novotný - Cornwall
Narozen 1969 v Brandýse nad Labem. Absolvent Konzervatoře Praha. Začínal v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích /Romeo (Romeo a Julie), Francois Villon (Hodina mezi psem a vlkem)/, od roku 1997 v Dejvickém divadle Praha. Z aktuálních rolí: Dmitrij (Bratri Karamazovi), Pazour (Pazour), Howard Baker... Ve filmu Tmavomodrý svět režiséra Svěráka ztvárnil výraznou postavu bázlivého stíhače Bedřicha Mrtvého.

Igor Chmela - Cornwall

Narozen 1971 v Ostravě. Absolvent herectví na DAMU v Praze. V letech 1996 - 1999 v angažmá v Národním divadle Praha /Montano (Othello) Žák a Bakalář (Faust)/, pak angažmá v Dejvickém divadle v Praze. Role z poslední doby: Edmont (Cesta dlouhého dne do noci), Edgar (Jan Gabriel Borkman), Malvolio (Večer tříkrálový), Hal (Lup), Zachar (Oblomov).

David Matásek - Albany

Narozen 1963, syn scénografa loutkového divadla Drak. Vystudoval Státní konzervatoř v Praze. Jako osmnáctiletý účinkoval ve filmu Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky (postava Kendyho) a poté se objevil ještě ve třech dalších pokračováních. Od roku 1990 vystupoval ve Studiu Bouře, Volném spojení režisérů a Náhradním divadle, v letech 1991-95 byl členem činohry pražského ND. Jeho poslední stálou "štací" bylo Divadlo Komedie. Vystupoval v divadle Ta Fantastika, v Řeznické se představil v dramatu Sběratel (s Lindou Rybovou), které také poprvé sám režíroval. Jeho manželka Simona je novinářka.

Jan Novotný - Albany

Narozen 1935 v Sezimově Ústí. Začínal jako oblastní herec (Cheb, Hradec Králové), kde si ho všiml Jan Grossman. Vystupoval na scéně v Libni a v Realistickém divadle, odtud přešel do Divadla Na zábradlí a ve finále se dostal až do Národního divadla. Často pracuje také pro rozhlas, jeho koníčkem je fotografování.

David Suchařípa - Kent

Narozen 1965, syn herce Leoše Suchařípy a divadelní redaktorky.Vystudoval pražskou konzervatoř a první angažmá nastoupil v Táboře. Vystupoval v Divadle Bez zábradlí a v Činoherním klubu, hraje v Divadle Na Fidlovačce (Šumař na střeše, Muž z La Manchy), pracuje pro film, televizi, rozhlas i dabing. V režii Juraje Deáka hrál Hamleta, Vladimír Morávek ho obsadil jako Romea i Krále Leara (alternoval ho s Jiřím Pechou). V současné době je na volné noze.

Karel Dobrý - Edmund

Výrazný herec s uhrančivým pohledem se uplatnil už na řadě pražských scén: byl v angažmá ve Spolku Kašpar (Cyrano v režii M. Dočekala, Katynka z Heilbronnu v režii J. Špalka), hrál v Divadle Rokoko a Divadle v Celetné. Hostoval v Divadle Komedie, Laterně magice (Casanova v režii J. Jakubiska) a byl hostem i v Black Nordic Theatre v norském Oslu. V Národním divadle vystupuje v opeře Dalibor. Od roku 1992 je stálým členem Divadla Na zábradlí. Často vystupuje také ve filmu, především zahraničních produkcí (Knight's Tale, Komisař Maigret, Duna, Mission Impossible - Brian de Palma, La Nina Dr. Tusojos - Fernando Trueba, Jak si zasloužit princeznu - J. Schmidt, Pramen života - M. Cieslar, Kytice - F.A. Brabec, Červená karta - I. Chaun, Už - Z. Tyc).

Adrian Jastraban - Edmund

Rodák z Banské Bystrice vystudoval JAMU v Brně a nyní působí v oblastním divadle v Olomouci. Hrál jednu ze dvou hlavních rolí ve filmu Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba.

David Prachař - Šašek

Narodil se 15. ledna 1959. Syn herce Ilji Prachaře vystudoval konzervatoř, prošel scénami v Libni, Činoherním klubem i Divadlem Komedie (Hamlet), v televizi uvádí soutěžní pořad To je ta čeština. Inicioval experimentální projekt Hamlet part 2, který pokračoval inscenací Tiše ke světlu. Za roli Fausta získal Cenu Alfreda Radoka. Jeho syn Jakub moderoval pořad Letadlo v České televizi.

Miroslav Táborský - Šašek

Vystudoval fyziku na pedagogické fakultě a poté pražskou DAMU. Začínal v kladenském divadle, pak zakotvil v Divadle v Dlouhé. Za roli Jindřicha v Konci masopustu získal cenu Alfreda Radoka, ztělesnil Fausta v Donu Juanovi a Faustovi, v Kouzelném vrchu J. A. Pitínského zaujal jako Settembrini. Výrazně se uplatnil rovněž ve filmu: kromě Tmavomodrého světa Jana Svěráka (písmomalíř Vilda Houf) hrál např. v španělském filmu Dívka tvých snů Fernanda Trueby: za roli tlumočníka získal jako první cizinec cenu Objev roku.