
|
Pražský hrad
na nádvoří Nejvyššího purkrabství
3. srpna premiéra
4. – 7. srpna
10. – 14. srpna
Začátky představení vždy ve 20.30 hodin.
|
|
|
|
|
|
|
|
Macbeth Hekaté, paní luny
„Ta hra“ bývá označována za první z Shakespearových „magických“
her, fascinující svou sevřeností a úderností. Opravdu, nehledě na
básnické a dramatické kvality textu, magických prvků je tu více
než dost: hned tři čarodějnice, a jako by to nestačilo, ještě vládkyně
Luny i Podsvětí Hekaté, useknutý prst námořníka na začátku hry a
useknutá Macbethova hlava na jejím konci, nemilosrdná a přitom podivně
náměsíčná lady Macbeth, duchové zavražděných, kteří vstávají z hrobů
a navracejí se na svět („to dřív nebývalo…“). Duncanovi ušlechtilí
koně, o kterých se říká, že se navzájem požrali a roztrhali, zatmění
Luny - nepřirozená noc, která vrhá ponurý přísvit na kruté děje…
Ale „ta hra“ není dunivá rytírna ani psychologické
drama špatného svědomí, které trpí přeludy.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Všechny „vymknuté“ jednotlivosti spolu
vnitřně souvisejí a vytvářejí jediný hrozivý svět, v němž se zlý úmysl
dokonale zhmotňuje a oblétá efektem motýlího křídla celou zemi, zasahuje
přírodu i lidi, mění se v řetězec osudů... anebo je tomu naopak, a
mimopřirozené jevy působí zhoubně na lidský svět a duši člověka?
V každém případě - „to, co je nahoře, je jako to,
co je dole…“
Zdá se, že Shakespeare vybásnil dokonalou studii
fenoménu zla: rozhodně nepsal historické drama v prvém slova smyslu,
vždyť kroniky, z nichž patrně vycházel, líčí tytéž události zcela
opačně. Při výkladu hry jsme tomu, co nám staví před oči, říkali „metafyzický
El Niňo“…
Ale Shakespeare nevykládá systém, není mentor, ukazuje
pouze důsledky nepřirozeného vychýlení harmonie mikrokosmu a makrokosmu.
Chceme si počínat podobně a proto jen několik slov, spíše inspirativních
dojmů: o Luně, Hekaté a třech čarodějnicích, které jsou věru více
než zajímavým koloritem zdánlivě „realistické“, ale rozhodně reálné
tragédie. |
|
|
|
|
|
|
|
Luna a lady Macbeth jsou spojeny jakoby
paprskem, o tom není pochyb. A zatmění Luny, provázející celou hru,
mizí ve chvíli, kdy se objevuje na scéně useknutá Macbethova hlava
(to už je i lady Macbeth mrtva) : světlo a atmosféra poslední scény
se podobají rozbřesku, procitnutí ze zlého snu, v němž bylo všechno
možné, krom dobra.
Hekaté z řecké mytologie je vládkyní Luny a tajemných
sil, které k ní příslušejí, ale také říše zemřelých. Podsvětí. Ale
to není přesné, nebo přinejmenším to není celé. Hekaté je posledním
zbytkem mocného starého ženského božstva (právě proto ona Luna) Trojité
Bohyně - Panny, Milenky a Stařeny, tří fází měsíce, minulosti, přítomnosti
i budoucnosti…
Její původní funkce na zemi spočívala v tom, že
„dokázala plnit přání lidského srdce“. Škoda, že si přejeme tak hrozné
věci: Hekaté sama není zlá ani dobrá, pouze mocná, a to tak, že se
jí obával sám Zeus, i po svém vítězství nad staršími řády bohů… Vybírá
si ona "své lidi", anebo ji jistí lidé dokáží vyvolat? Nebo se obojí
děje v jediném okamžiku? – Kde je skutečná příčina zla ? Nevíme. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Její tři čarodějky – opět se opakující magická
trojka původního ženského trojitého božstva – pracující v živlech,
byly bytosti, které dokázaly (podle Ovidia) „nadpřirozeným způsobem
vyvolávat lásku či nenávist“: to ony hrají o Macbethovu hlavu s
Macbethem: neboť všechny věci se nacházejí na stejné úrovni (ač
to tak nevnímáme) a navzájem na sebe působí a předávají si své síly.
Naše čarodějnice nepochybně pocházejí z Thesálie,
„země čarodějnic“, kde Hekaté tradičně a dobře sloužily, ze země,
kde žili proslulí kentaurové a kde údajně ležel jeden ze vstupů
do podsvětí, z území, obydleného od doby kamenné…
Ony prostředkují spojení mezi světy viditelnými
a neviditelnými – v člověku i mimo něj. Ale jako Hekaté, jejich
paní, i ony jsou spíše než příčinou „pouze“ působci jistých dějů…
Jakých – a jak tyto jevy pomíjejí, posuďte sami,
podle „té hry“, magické a lidsky nelidské, kterou vám předkládáme.
Tomáš Vondrovic
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|