LSS 1999 - Macbeth

	Pražský hrad na nádvoří Nejvyššího purkrabství 3. srpna premiéra 4. – 7. srpna 10. – 14. srpna Začátky představení vždy ve 20.30 hodin.

	Macbeth Hekaté, paní luny „Ta hra“ bývá označována za první z Shakespearových „magických“ her, fascinující svou sevřeností a úderností. Opravdu, nehledě na básnické a dramatické kvality textu, magických prvků je tu více než dost: hned tři čarodějnice, a jako by to nestačilo, ještě vládkyně Luny i Podsvětí Hekaté, useknutý prst námořníka na začátku hry a useknutá Macbethova hlava na jejím konci, nemilosrdná a přitom podivně náměsíčná lady Macbeth, duchové zavražděných, kteří vstávají z hrobů a navracejí se na svět („to dřív nebývalo…“). Duncanovi ušlechtilí koně, o kterých se říká, že se navzájem požrali a roztrhali, zatmění Luny - nepřirozená noc, která vrhá ponurý přísvit na kruté děje… Ale „ta hra“ není dunivá rytírna ani psychologické drama špatného svědomí, které trpí přeludy.

			Všechny „vymknuté“ jednotlivosti spolu vnitřně souvisejí a vytvářejí jediný hrozivý svět, v němž se zlý úmysl dokonale zhmotňuje a oblétá efektem motýlího křídla celou zemi, zasahuje přírodu i lidi, mění se v řetězec osudů... anebo je tomu naopak, a mimopřirozené jevy působí zhoubně na lidský svět a duši člověka? V každém případě - „to, co je nahoře, je jako to, co je dole…“ Zdá se, že Shakespeare vybásnil dokonalou studii fenoménu zla: rozhodně nepsal historické drama v prvém slova smyslu, vždyť kroniky, z nichž patrně vycházel, líčí tytéž události zcela opačně. Při výkladu hry jsme tomu, co nám staví před oči, říkali „metafyzický El Niňo“… Ale Shakespeare nevykládá systém, není mentor, ukazuje pouze důsledky nepřirozeného vychýlení harmonie mikrokosmu a makrokosmu. Chceme si počínat podobně a proto jen několik slov, spíše inspirativních dojmů: o Luně, Hekaté a třech čarodějnicích, které jsou věru více než zajímavým koloritem zdánlivě „realistické“, ale rozhodně reálné tragédie.

	Luna a lady Macbeth jsou spojeny jakoby paprskem, o tom není pochyb. A zatmění Luny, provázející celou hru, mizí ve chvíli, kdy se objevuje na scéně useknutá Macbethova hlava (to už je i lady Macbeth mrtva) : světlo a atmosféra poslední scény se podobají rozbřesku, procitnutí ze zlého snu, v němž bylo všechno možné, krom dobra. Hekaté z řecké mytologie je vládkyní Luny a tajemných sil, které k ní příslušejí, ale také říše zemřelých. Podsvětí. Ale to není přesné, nebo přinejmenším to není celé. Hekaté je posledním zbytkem mocného starého ženského božstva (právě proto ona Luna) Trojité Bohyně - Panny, Milenky a Stařeny, tří fází měsíce, minulosti, přítomnosti i budoucnosti… Její původní funkce na zemi spočívala v tom, že „dokázala plnit přání lidského srdce“. Škoda, že si přejeme tak hrozné věci: Hekaté sama není zlá ani dobrá, pouze mocná, a to tak, že se jí obával sám Zeus, i po svém vítězství nad staršími řády bohů… Vybírá si ona "své lidi", anebo ji jistí lidé dokáží vyvolat? Nebo se obojí děje v jediném okamžiku? – Kde je skutečná příčina zla ? Nevíme.

			Její tři čarodějky – opět se opakující magická trojka původního ženského trojitého božstva – pracující v živlech, byly bytosti, které dokázaly (podle Ovidia) „nadpřirozeným způsobem vyvolávat lásku či nenávist“: to ony hrají o Macbethovu hlavu s Macbethem: neboť všechny věci se nacházejí na stejné úrovni (ač to tak nevnímáme) a navzájem na sebe působí a předávají si své síly. Naše čarodějnice nepochybně pocházejí z Thesálie, „země čarodějnic“, kde Hekaté tradičně a dobře sloužily, ze země, kde žili proslulí kentaurové a kde údajně ležel jeden ze vstupů do podsvětí, z území, obydleného od doby kamenné… Ony prostředkují spojení mezi světy viditelnými a neviditelnými – v člověku i mimo něj. Ale jako Hekaté, jejich paní, i ony jsou spíše než příčinou „pouze“ působci jistých dějů… Jakých – a jak tyto jevy pomíjejí, posuďte sami, podle „té hry“, magické a lidsky nelidské, kterou vám předkládáme. Tomáš Vondrovic