Pražský hrad
na nádvoří Nejvyššího purkrabství

29. srpna premiéra
30. srpna

Začátky představení vždy ve 20.30 hodin.

Příběh krále, který si myslel, že je Bůh

Král Lear – jedna z nejkrásnějších, nejsmutnějších a vlastně také nejhroznějších Shakespearových her. Odzbrojující příběh krále, který si myslel, že je Bůh – a jak už to tak bývá – mýlil se. Skončí jako ubožák – za to, že byl tak zpupný, tak pyšný a vlastně i tak pitomý… Kromě toho, že je tato hra prostě úžasná, je také těžká, přetěžká a složitá. Nasadit ji do repertoáru si mohou dovolit jen tam, kde má herecký soubor mezi sebou dostatek velkých osobností. Snad nebude příliš pyšné tvrdit, že Klicperovo divadlo v současnosti takové výrazné herce má, navíc pak v režii Vladimíra Morávka.

Poznání starého blouznivce

William Shakespeare napsal Krále Leara kol roku 1605. Tedy ve stejné době, kdy Miguel de Cervantes zveřejnil první díl svého Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. Oba tyto umělecké skvosty jsou si v lecčems blízké. V obou nás staří blouznivci dovedou k poznání, žena nalezení sebe sama není nikdy pozdě. A Shakespeare a Cervantes dotvrdili svou spřízněnost i tím, že skonali v roce 1616 ve stejný den: 23.dubna.
   Záminku hry – motiv o starém králi, o vyhnání jedné dcery a příkoří od dvou dcer dalších – převzal Shakespeare z anonymní hry o králi Leirovi, z Holinsheda a ze Spencerovy Královny víl. Velký dramatický účin vznikl připojením motivu hraběte Glostera (zapuzení syna Edgara následkem intriky levobočka Edmunda). Tady čerpal Shakespeare například ze Sidneyho Arkádie.
   Shakespeare byl navíc i zdatný divadelní praktik. Možná jste si povšimli, že se v průběhu děje nesetkají v promluvách figury šaška a Cordelie. V alžbětinském divadle totiž hráli muži i dámské party. Respektive je hráli mladí chlapci, efébové. Nu a v divadle Globe ztvárnil jeden takový mladík role králova posměváčka i nejryzejší dcery.
   Sám Shakespeare platil za výborného herce. Jeho majstrštykem byla prý role ducha Hamletova otce.
   Pro staré herce značí role Leara na jedné straně životní příležitost, na straně druhé, díky své enormní náročnosti, i riziko zdravotního kolapsu. Většina learovských inscenací páchá navíc sebevraždu už svou neúnosnou délkou a nevzrušivostí. Snad se naší inscenaci podaří proplout mezi těmito skalisky a dorazit až ke dřeni této hry, k její svrchované divadelnosti.

David Drábek